Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

Viktor Dyk


Viktor Dyk
(31.12.1877-14.5.1931)
"Básník - politik"

Viktor Dyk, český básník, prozaik, dramatik a publicista etického a nacionálního zaměření, přichází na svět 31. prosince roku 1877 v Pšovce u Mělníka v rodině ředitele lobkovického mělnického panství.
Mladý Dyk vyrůstá v prostředí vyhrocených nacionálních (česko-německých) rozporů, což se později natrvalo odrazí v jeho literární tvorbě a politické činnosti.
V roce 1888 se Dyk stěhuje z česko-německého národnostního pomezí do Prahy, kde pak studuje na gymnáziu v Žitné ulici, kde je jedním z jeho profesorů (konkrétně profesorem historie) jiný známý spisovatel - Alois Jirásek. Po maturitě v roce 1896 pak Dyk až do roku 1900 navštěvuje pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy.
Dyk je již od desátých let dvacátého století velmi činný v politice (za první světové války je dokonce půl roku vězněn rakouskými úřady za velezradu) - od roku 1911 je čelným představitelem dvou pravicových stran, státoprávně pokrokové strany a strany národnědemokratické, kterou v roce 1918 spoluzakládá a za kterou se pak stává poslancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem.
Dyk politik je výrazným a zarputilým oponentem politiky tzv. skupiny Hrad, zvláště pak politiky samotného T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).
Dyk publicista rediguje nebo spolurediguje "Lumír" (v letech 1907-1931), "Samostatnost" ( v letech 1910-1914), "Národní listy", různé almanachy a sborníky - Dykova politická publicistika z let 1917-1931 je pak shrnuta do souboru "O národní stát" (1932-1938, 7 svazků).
Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým, absolutním ideálem, zvláště mravním, občanským, národně vlasteneckým či obecně humanistickým na straně jedné (svoboda, statečnost, čestnost, věrnost aj.) a přízemní realitou, v níž jsou tyto ideály rozmělněny pragmatickými kompromisy či rezignací na straně druhé - Dyk vstupuje do literatury v době, kdy vrcholí hnutí dekadence a symbolismu.
Tato hnutí pak výrazně ovlivní Dykovy první soubory básní - "A porta inferi" (1897), "Síla života" (1898) - a próz - "Hučí jez a jiné prózy" (1903).
Dyk je ale zároveň příslušníkem literární generace, společně např. s F. Šrámkem či F. Gellnerem (viz Gellner, František), generace, která na počátku 20. století usiluje o přiblížení literatury k reálnému životu - pod vlivem tohoto úsilí pak Dyk píše básnické sbírky "Marnosti" (1900), "Satiry a sarkasmy" (1905) a "Pohádky z naší vesnice" (1910), sbírky, v nichž Dyk vytváří osobitý umělecký styl, vyznačující se úsporností výrazu, vyhraněnou, často ironickou či satirickou pointou a aktualizací kulturních archetypů a symbolů.
Ve vrcholných dílech Dykova literárního období následujícího je pak vzpoura jednotlivce, motivovaná individuálními morálními postoji a představami, poměřována tragikou smrti nebo neodvratné, ubíjející všednosti - příkladem jsou lyrickoepické básně "Milá sedmi loupežníků" (1906), "Giuseppe Moro" (1911), "Zápas Jiřího Macků" (1916), drama "Zmoudření Dona Quijota" (1913), povídka "Krysař" (1915) atd.
Svůj vyhraněný individualistický postoj k životu Dyk překonává až v okamžiku, kdy ztotožní svůj osud básníka s osudem národa ve své tzv. válečné tetralogii, tvořené sbírkami "Lehké a těžké kroky" (1915), "Anebo" (1917), "Okno" (1921) a "Poslední rok" (1922).
Vedle této své tvůrčí linie ale Dyk pokračuje i v tvorbě satirické - Dyk ve svých verších i próze - "Můj přítel Čehona" (1925) - karikuje pasivitu a oportunismus českého národa.
V osobní lyrice ("Noci chiméry", 1917) Dyk bojuje s pocity hořkosti a melancholické deziluze, které překonává stále se obnovujícím mravním heroismem i zmoudřelým životním vyrovnáním ve své poslední básnické sbírce "Devátá vlna" (1930).
Dyk též hojně překládá - ponejvíce pak z francouzštiny tzv. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.
Život Viktora Dyka končí tragicky - umírá 14. května roku 1931 v jugoslávském Lopudu, když ho při koupání v moři raní mrtvice.

Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.