Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů
Autor(asi): jirka    |    Zobrazit obrázky k referátu    Tisk Vytisknout referát

Neruda - Povídky malostranské


nakladatelství: Melantrich Praha, 1929

ilustrace: Z. Kratochvíl



Ve třinácti povídkách zachytil Neruda život Malé Strany kolem roku 1848. Líčí Malou Stranu jako město ve městě, panovaly zde vztahy spíš jako na vesnici, lidé se vzájemně znali. Povídky vypráví sám autor, jako malý chlapec a později mladý muž, který na Malé Straně žil, vzpomíná tak na své dětství a mládí. Většinu postav znal osobně nebo z vyprávění, dovedl je výstižně charakterizovat vzhledově i povahově.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------



Zápis o knize- údaje



1. Jan Neruda

2. POVÍDKY MALOSTRANSKÉ

3. Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n.p; Praha 1981

4. Radomír Kolář

5. Druh: vrcholné prozaické dílo znázorňující Malou Stranu v době spisovatelova mládí

6. Skládá se ze 13 povídek a Ediční poznámky

7. 1. Týden v tichém domě ? nejrozsáhlejší a zároveň úvodní povídka celé sbírky ukazuje typický život měšťanské rodiny hokynáře a jeho syna Václava, který byl propuštěn z úřadu, protože psal články, v nichž posuzoval své spolupracovníky, dále pak rodinu domácího Ebera, která si hraje na panstvo a skrývá, že si přivydělává šitím vojenského prádla a starého mládence Loukotu. Jsou to volně spojené příběhy, v nichž kritizuje měšťanstvo a přetvářku společnosti. Nemá jednolitý děj. Charakteristický ráz je vážnější. Autor se ztotožňuje s postavou Václava Bavora.



-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------







Pan Ryšánek a pan Schlegl

V hostinci ?U Štajniců\\\\\\\" sedávali pravidelně po 11 let každý večer u jednoho stolu pan Ryšánek a pan Schlegl. Nikdy na sebe ale nepromluvili, nepohlédli. Rozhněvali se před lety kvůli dívce, která nejprve chodila s panem Ryšánkem, ale pak si vzala mladšího pana Schlegla. Krátce po porodu zemřela a zanechala po sobě dceru. Oba muži se však od té doby nesmířili. Pak ale pan Ryšánek onemocněl, pan Schlegl sedával U Štajniců sám a choval se úplně jinak, než když tam býval i pan Ryšánek (více se bavil atd.). Ten se po dlouhé době do hostince vrátil. Zničehonic mu pan Schlegl nabídl tabák. Tak se smířili a od té doby spolu mluvili.





Přivedla žebráka na mizinu

Hlavní postavou je žebrák pan Vojtíšek. Měl veselou tvář a od ostatních žebráků se lišil svým vzledem - chodil vždy čistě oblečený a upravený, dbal na svůj zevnějšek. Všichni na Malé Straně ho znali a měli ho rádi, on byl také ke každému milý a příjemný. Dostával hodně almužen. Jednoho letního dne odpočíval u kašny u mikulášského kostela. Přišla k němu jiná žebračka. Říkalo se jí ?baba miliónová", protože každému říkala ?Pánbůh vám to miliónkrát oplatí." Povídla panu Vojtíškovi, jak je opuštěná, že by se k němu mohla přistěhovat, že by spolu mohli být šťastní. Hlavně ale chtěla mít něco z jeho almužen. Pan Vojtíšek ji odmítl. Od té doby se Malou Stranou začaly šířit pomluvy (mohla za to baba miliónová), že je ve skutečnosti bohatý a za řekou má dva domy. Lidé tomu uvěřili a přestali mu dávat almužny, někdo si od něj dokonce chtěl půjčit velkou částku peněz na koupi domu. Pan Vojtíšek odešel na Staré Město, ale tam ho neznali a dostával málo almužen. Po čase ho v únoru našli zmrzlého, byl chudě oblečený, a lidé z Malé Strany tak poznali svůj omyl.





Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Do Ostruhové ulice se přistěhoval krupař Vorel a otevřel si krupařský krám na místě, kde nikdy dřív nebýval. Sousedé ho ale mezi sebe nebrali a do jeho krámu nikdo nechodil, jen žebrák Vojtíšek. Pan Vořel si totiž koupil novou pěnovku a stále ve svém krámě kouřil. Lidé mu přezdívali ?uzený krupař". Obchod se tedy nedařil a pan Vorel měl být vystěhován. Našli ho však oběšeného.





Hastrman

Jmenoval se Rybář, ale protože stále nosil zelený fráček, malostranské děti mu přezdívaly ?hastrman". Žil u své neteře a její rodiny. Říkalo se o něm, že je velmi bohatý, protože má sbírku drahých kamenů. skutečně vlastnil všelijaké kamínky. Jednou si je nechal ocenit profesorem přírodovědy a dozvěděl se, že až na výjimky nemají žádnou cenu. Rozhodl se je vyházet oknem, ale zadržel ho manžel jeho neteře. Ujistil pana Rybáře, že ho mají rádi i bez drahokamů.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert žil v malém domku v ulici na Oujezdě. Přestože byl vystudovaným lékařem, nikoho neléčil, neodpovídal na pozdravy a vůbec se stranil lidí. Byl malý, drobné postavy, zarostlé tváře. Jednoho červnového dne procházel Oujezdem pohřeb pana rady Schepelera. Při průchodu bránou se nějakým nedopatřením rekev svezla na zem a víko se odklopilo. Doktor Heribert šel zrovna kolem, chytil mrtvého za ruku a prohlásil, že není mrtvý. Lidé na něj začali pokřikovat ?doktor Kazisvět". Přikázal odnést domnělou mrtvolu do blízkého hostince, kde ji postupně vzkřísil. Mluvilo o něm celé město, psaly o tom noviny, dostával nabídky i ze zahraničí. Doktor Kazisvět (přezdívka mu už navzdory zázračnému oživení pana rady zůstala) se však opět uzavřel do sebe a s nikým nekomunikoval. Co s ním bylo dál, nikdo neví.





Psáno o letošních dušičkách

Každý rok na Dušičky chodila slečna Máry na košířský hřbitov. Byla to již starší dáma, poněkud při těle. Vždy s sebou na hřbitov brala pětileté dítě, řekla mu, ať jde, kam chce, a šla za ním. Zastavila se pokaždé u dvou hrobů, položila na ně věnce a jela zase domů. Měla jedinou přítelkyni, paní Nocarovou. Také o letošních Dušičkách se sešly a povídaly si. Slečna Máry se nikdy nevdala, ale málem k tomu už měla příležitost. Kdysi ve městě žili kupec Cibulka a rytec Rechner, velcí kamarádi, často spolu chodili po hospodách. Jednou dostala slečna Máry od Cibulky dopis, ve kterém stálo, že ji miluje a že si počká na její rozhodnutí. Za krátkou dobu přišel podobný dopis od Rechnera. Slečna Máry váhala, svěřila se paní Nocarové, nakonec se rozhodla pro Cibulku. Mezitím dostala dopis od Rechnera, psal jí, že nevěděl, že se o ni uchází jeho přítel a že se tedy dobrovolně vzdává. Slečna Máry byla šťastná a snila o budoucnosti. Zakrátko však přišel dopis od Cibulky, že nechce, aby jeho kamarád trpět a že se tedy vzdává. Máry byla nešťastná a její přítelkyně ji utěšovala, že se určitě dohodnou a jeden přijde. Obě ovšem netušily, že se jedná o pouhý žert a pánové se tím baví. Slečna Máry dlouho čekala, ale mezitím pan Rechner a několik měsíců nato pan Cibulka zemřeli. A protože by se o Dušičkách nikdy nerozhodla sama, ke kterému z obou hrobů má jít dřív, nechávala si slečna Máry cestu určit nevinným dítětem.





O měkkém srdci paní Rusky

Na pohřeb pana Velše, bohatého kupce, se sešlo hodně obyvatel Malé Strany. Přišla i paní Ruska, vdova po hostinském Rusovi. Její velkou zálibou bylo chodit na pohřby. Jenže se na nich nechovala právě slušně. Nebožtíky vždy nejprve litovala, plakala nad nimi, ale pak začala pomlouvat. Právě na pohřbu pana Velše vyprávěla nějaké cizí paní o jeho zesnulé manželce, jaká to byla protivná žena a že pan Velš taký nebyl svatý. Neměla zkrátka k mrtvým úctu. Jeden ze smutečních hostů ji vyvedl z domu. Druhý den jí bylo úředně zakázáno chodit na pohřby. Paní Ruska se však přestěhovala do ulice, kudy musel projet každý funus, takže o svou zálibu nepřišla.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.