Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

HUSITSTVÍ


I. KOŘENY, PŘÍČINY A CÍLE HUSITSKÉHO ZÁPASU
Hluboká společenská krize, v níž se české země ocitly na rozhraní 14. a 15. století, vedla k hledání cesty, jež by umožnila tíživé poměry překonat. Příčiny porušení řádu a společenské stability shledávala většina soudobých myslitelů v nedodržování závazných pravidel křesťanského života. Hlavní vinu za rozvrat a úpadek přisuzovali učenci i veřejné mínění církvi, která opustila apoštolsky příklad, přestal pečovat o spásu duší věřících a dávala přednosti svým mocenským a hmotným zájmům. Na způsobu řešení se v zásadě všichni kritikové neutěšeného stavu shodovali: církev se musí vrátit co nejdříve ke svému původnímu poslání, šířit ideály božího zákona a žít v souladu s biblickým přikázáním. Teprve poté dojde k obnovení řádu uvnitř celé společnosti. Nebyl to recept nový. S podobnými návrhy vystupovali církevní mravokárci a kritikové poměrů po celý středověk, aniž vzbudili větší pozornost a ohlas.
V Čechách kolem roku 1400 tomu však bylo jinak. Krize tu, jak víme, dosahovala větších rozměrů než v ostatních evropských státech a požadavek nápravy církve i společnosti zde proto dopadal na živnou půdu a nalézal odezvu v různých vrstvách obyvatelstva. Volání po reformě zaznívalo nejsilněji a nejsoustavněji v okruhu kriticky naladěných mistrů a bakalářů českého národa na artistické fakultě pražské univerzity. Tito vzdělanci diskutovali v univerzitních prostorách o nejzávažnějších problémech soudobého života. Uznávaným vůdcem reformní skupiny se časem stal Mistr Jan Hus (narozený po roce 1370 v Husinci u Prachatic), od roku 1402 oblíbený kazatel v Betlémské kapli. Vedle něho sem náleželi vynikající teoretický myslitel Mistr Jakoubek ze Stříbra, bystrý polemik a filozof Jeroným Pražský, Mistr Křišťan z Prachatic, právník Jan z Jesenice, Mistr Jan z Jičína a později i celá plejáda Husových a Jakoubkových žáků (Jan Příbram, Jan Rokycan).
Jejich program byl jasný a srozumitelný. Základním předpokladem nápravy církve a celé křesťanské společnosti musí být přísné respektování božího zákona, zjeveného v Bibli. V praxi to znamenalo především následování Kristova vzoru a zásad, které světu zvěstovali apoštolové a jimiž se řídila prvotní církev. Písmo svaté, zvláště pak Nový zákon, a slovo boží v něm obsažené se v pojetí Husovy skupiny stávají nejvyšší autoritou, normou veškerého pozemského života. V První řadě šlo Husovi o to, aby vrátil na správnou cestu pobloudilou církev. Zároveň mu však bylo zřejmé, že nepůjde o snadný proces, že se římská církev sama dobrovolně nevzdá politické moci, hmotných statků a nabytého přepychu. Proto se inspiroval dílem anglického reformního myslitele 14. století Johna Wyclifa, jehož práce se v českém prostředí staly známými díky poměrně čilým kulturním kontaktům s britskými ostrovy. Wyclif navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Tato síla měla zbavit církevní instituce a jejich představitele přímého politického vlivu i pozemkového bohatství a vrátit je výhradně duchovní činnosti. Wyclifův a Husův návod získal poměrně brzy podporu na dvoře Václava IV. Problém však spočíval v tom, že Wyclifovy názory odsoudila římská církev jako kacířské, a Husova skupina tak vstoupila na tenký led, poněvadž riskoval střetnutí s papežskou kurií.
Hus si zřejmě plně neuvědomoval důsledky své aktivity. Tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, tím, že vytvořil učení o spravedlivém pánu a tím, že za nejvyšší soudní instituci prohlásil Krista, v podstatě urychlil celospolečenský otřes. Boží zákon byl v jeho pojetí morální kategorií. Ovšem snaha po uplatňování absolutní mravnosti v každodenním životě naráží vždy na překážky a střetává se s realitou, zejména s konkrétními potřebami společnosti i jednotlivce. Již záhy po Husově mučednické smrti bylo zřejmé, že ani široké společenské spektrum jeho stoupenců nechápe mistrovy výklady božího zákona shodně. V dlouhých diskusích na prahu revoluce nakonec v roce 1420 vykrystalizovaly zásadní body programu přijímaného všemi husitskými směry. Byly to tzv. čtyři pražské artikuly.
Spojujícím znakem všech husitských směrů byl kalich, symbol přijímaní svátosti oltářní pod obojí způsobou. Zatímco se ve vrcholném středověku držela římská církev zvyklosti, že při mši přijímá posvěcenou hostii a víno jako tělo a krev Kristovu jen kněz a ostatní přítomní dostávají pouze hostii, husité všechny účastníky bohoslužby zrovnoprávnily.
II. PROMĚNY POLITICKÉHO DĚNÍ
A.V předvečer revoluce ( 1401 - 1419 )
Po návratu krále Václava IV. z vídeňského zajetí roku 1403 a úspěchu vysoké šlechty , která alespoň částečně dosáhla svých cílů, se zdálo, že poměry v českém soustátí přece jen ztiší. Novým pražským arcibiskupem se stal Zbyněk Zajíc z Hazmburka, člen předního panského rodu. Zpočátku postupoval v úzké součinnosti s panovníkem a dokonce sympatizoval s reformním programem českých mistrů. Klid ale netrval dlouho. O rozruch se postarali němečtí učitelé, působící na pražské univerzitě. Mezi nimi a jejich českými kolegy vládla rivalita, umocněná rozdílnými filozofickými názory. Zatímco se Husův kruh hlásil k platonsko-vilafské linii, zastávali němečtí mistři protikladné stanovisko. Soupeření obou stran šlo tak daleko, že zástupci německých mistrů obvinili u papežské kurie českou reformní skupinu z šíření viklafských bludů. V tomto okamžiku se arcibiskup Zajíc zalekl, ustoupil tlaku Říma a přerušil tiché spojenectví s panovníkem i s Husem.
Němečtí mistři svými žalobami u papeže rozzlobily Václava IV., který jejich stížnosti považoval za hanobení Království českého v cizině. Do zostřujícího se česko-německého napětí pak sám rázně zasáhl. Roku 1408 jmenoval do rady Starého Města pražského poprvé v jeho dějinách většinu konšelů české národnosti. Němečtí mistři ztratili podporu pražské reprezentace a vzápětí museli čelit dalšímu úderu. Dne 18.1.1409 vydal Václav IV. Dekret kutnohorský, jímž měnil poměr hlasů na pražském vysokém učení tak, že český "národ" obdržel tři a příslušníci cizích "národů" pouze jediný hlas. Cíl i výsledek tohoto opatření byly zřejmé. Husova reformní skupina získala kontrolu nad celou univerzitou. Němečtí pedagogové a studenti se cítili podvedeni, neboť si na pražské univerzitě udržovali početní převahu. Na protest natrvalo opustili Prahu a uchýlili se buď na starší říšské univerzity nebo na nově založené vysoké učení do Lipska. Střetnutí mezi Husovými přívrženci a odpůrci tím však nekončilo. V roce 1410 přikázal arcibiskup Zajíc spálit opisy Viklefových prací. Pře rozbouřeným veřejným míněním ale musel opustit Čechy a záhy skonal v Bratislavě.
Český král otevřeně podporoval Husův reformní kruh až do roku 1412. Tehdy betlémský kazatel ostře kritizoval prodej odpustků jako nepřípustné svatokupectví. Václav IV., mající z celé akce podíl, pohoršlivé kupčení povolil. Staroměstští konšelé dali přes protesty veřejnosti dokonce popravit tři mladíky, kteří se proti odpustkům vyslovovali. Byla to první prolitá krev za ideály reformy. Tragický incident zákonitě oslabil vztahy mezi Husem a Václavem IV., byť král ani později proti reformnímu proudu prakticky nezasahoval. Zjevnou náklonnost k Husovi utlumil vládce z jiného důvodu. Po celé Evropě se totiž šířily zprávy, že český panovník vychází vstříc kacířům.
Nejstarší vyobrazení M. Jana na hranici. Co si nemohl dovolit král, dovolila si česká a moravská šlechta, v níž Husova skupina spatřovala sílu, která vezme do svých rukou nápravu církve. Důvěra byla oboustranná. Právě šlechtici poskytli Husovi ochranu, když opustil Prhu poté, co nad ní římská církev vyhlásila interdikt (zákaz církevních obřadů a úkonů). Jeho trvání bylo vázáno na Husův pobyt v hlavním městě. Vůdce reformního hnutí pobýval pak na Kozím hrádku u Sezimova Ústí a na hradu Krakovci nedaleko Rakovníka. Zde seznamoval se svými názory venkovský lid a pilně psal.
Z Krakovic odjel na podzim 1414 obhajovat pojetí reformy do říšského města Kostnice, kam jej na chytaný koncil pozval římský král Zikmund Lucemburský. Hlavním cílem církevního sněmu nebylo posuzovat oprávněnost Husových myšlenek a jejich věrohodnou čistotu, nýbrž provést nápravu římské církve "shora", poradou a usnesením učených prelátů a představitelů univerzit. Za prvořadý úkol považoval koncil odstranění schismatu. V té době měla u ž římská církev tři papeže.
V představě, že přesvědčí koncil o závaznosti české reformy pro celou církev, se Hus zklamal. Jeho zatčení, věznění i proces ukázaly nepřekonatelné rozpory mezi stanovisky koncilu a viklefsko-husitského proudu. Ačkoli šlo oběma směrům o nápravu neutěšeného stavu křesťanství, bylo pro koncil nepřijatelné, aby se o způsobu opravy církev jednalo jinde a jinak než v kruhu jejích představitelů. Poté, co Hus odmítl odvolat své názory, odsoudil ho koncil jako zatvrzelého kacíře k trestu smrti upálením a 6.7.1415 jej předal světské moci k potrestání.
Kostnický koncil uzavřel svá jednání roku 1418 a téměř celá Evropa považoval jeho průběh za zdařilý. Vyřešil přece schisma a učinil tak náběh k obnovení řádu v západním křesťanstvu. Svolatel koncilu Zikmund Lucemburský stanul na vrcholu slávy. Ani jej však nenechávala v klidu situace v českých zemích, nedodržujícího usnesení církevního sněmu. Přívrženci české varianty reformy uctívali Husa jako svatého. Jeho mučednickou smrt pochopili jako důkaz špatnosti a zkaženosti římské církve, proti níž je třeba zakročit. Mnozí šlechtici začali vyhánět z far na svých panstvích Římu věrné kněze a dosazovali místo nich Husovy stoupence podávající z kalicha. Část šlechty přistoupila i k záboru statků církevních institucí a uváděla tak do praxe myšlenku sekularizace. Vše nasvědčovalo tomu, že se Viklafovy a Husovy teorie uskuteční v Čechách. Šlechtě však záhy vedoucí roli v reformním hnutí ztratila. Události dostaly dramatický spád a podílet se na nich začal široký okruh obyvatelstva.
Římská kurie sledovala dění v českém království se znepokojením. Zikmund dokonce hrozil Václavu IV. vyhlášením křížové výpravy. Diplomatický tlak vyvrcholil na přelomu let 1418-1419, ale český panovník ustoupil jen částečně. Polovičaté rozhodnutí neuspokojilo ani katolíky, ani husity. V Praze se stal mluvčím radikálně smýšlejících husitů Jan Želivský. Na "horách" se začali scházet přívrženci reforem z menších měst a vsí, naslouchali tu kazatelům a přijímali z kalicha. Na velké shromážděním, konaném na "hoře Tábor" se vůdci husitských radikálů z venkova a Prahy dohodli na dalším postupu. V neděli 30.7.1419 zaútočili při pečlivě připravené akci pražští husité pod vedením Jana Želivského na novoměstskou radnici a svrhli z oken nenáviděné protireformní konšely. Husité ovládli celou Prahu a zahájili revoluci.
B. Hlavní husitské směry a jejich charakteristika
Král Václav IV. sice násilný převrat na Novém Městě pražském dodatečně schválil, ale již 16. 8. 1419 zemřel. Zpráva o jeho smrti byla znamením k dalším vystoupením radikálů, kteří se zejména v Praze obrátili proti nádherným kostelům i klášterům a ničili jejich zařízení. Šlechtické skupině kolem Čeňka z Vartenberka, jenž spolu s bývalými Husovými spolupracovníky z artistické fakulty kontroloval po roce 1414 vývoj, se situace vymkla z rukou. Na dějinnou scénu vstoupily další síly. Husovi přívrženci se na základě rozdílného chápání zásad božího zákona, shrnutých brzy do čtyř pražských článků, rozdělili do několika proudů. Svou roli při tom sehrály též regionální zvláštnosti a zájmy.
K umírněným husitům náleželo (až na několik radikálně uvažujících jednotlivců) husitské panstvo, s ním bezprostředně spojená část nižší šlechty a někteří staroměstští předáci. Jejich cílem bylo provést sekularizaci, obsadit nejdůležitější úřady a přesvědčit budoucího panovníka, aby tento program podpořil. Ideovými mluvčími umírněného proudu byli významní Husovi přátelé a žáci (Mistři Křišťan z Prachatic, Jan Příbram a další), vesměs lidé, kteří lpěli na názorech kostnického mučedníka, ale nehodlali je překročit. Když se ukázalo, že Evropa husitskou výzvu nepřijme, usilovali uzavřít takovou dohodu, která by husitům umožňovala autonomní (svébytné) postavení v rámci římské církve. Na úplné zpřetrhání svazků s ní nikdy nepomýšleli. Celý tento proud spojovala myšlenka na předrevoluční časy, kdy byl vedoucí silou opravného hnutí a měl velký vliv na dvoře Václava IV. Výbuch revoluce znamenal konec jeho výsadních pozic. Nástup husitských radikálů, kteří dostatečně nebrali v potaz společenskou prestiž pánů a univerzitních učenců, ani se neohlíželi na jejich dosavadní zásluhy, umírněné husity zaskočil. Aristokraté typu Čeňka z Vartenberka odmítali vidět rovnocenné partnery v poddaných sedlácích a vysokoškolští vzdělanci zase přezíravě hleděli na venkovské kazatele a negramotné náboženské blouznivce. Tradiční společenské přehrady nebylo možné překonat. Umírnění husité sice souhlasili s rovností všech křesťanů při bohoslužbách, nikoli však v politickém životě. V zásadě se soustředili na obranu svých výsad a nikdy nepřestali snít o tom, že nakonec získají v českém království rozhodující slovo.
Pomineme-li část staroměstských měšťanů a univerzitních mistrů spjatých s husitským panstvem, dá se říci, že Praha tvořila samostatný husitský proud, zaujímající místo zhruba uprostřed mezi umírněnými a radikály. V tomto postavení se zračila důležitost i autorita hlavního města, které i v revoluci sledovalo své zájmy. Nejvýznamnější roli sehrála Praha na počátku revolučního dění, kdy na čas ocitla v čele všech husitských sil a sjednotila pod svým vedením řadu středočeských a východočeských měst. Její pozici však oslabovaly neustálé třenice mezi Starým a Novým Městem. Zatímco Novoměstští inklinovali k radikálům následovali Staroměstští spíše Jakoubka ze Stříbra a Jana Rokycanu, odvážně rozvíjející Husovy názory, ale nepodléhající krajnostem.
Husitští radikálové z některých provinčních měst a venkova nebyli sice jednotní, ale spojovala je upřímná touha co nejrychleji a nejdůsledněji, často bez ohledu na reálné podmínky, učinit boží zákon jedinou normou mezilidských vztahů. Strženi touto myšlenkou si ani neuvědomovali, že prostý návrat do období apoštolské církve není možný a že by doslovné naplnění textu Písma vedlo k úplnému zhroucení společnosti. Vizionářství, přímočarost a jistá nedočkavost v porovnání s Pražany tkvěla do značné míry v rozdílných podmínkách života, v různé úrovni vzdělání i v odlišné mentalitě lidí z velkoměsta na jedné straně a z venkova na straně druhé.
Už v letech 1419-1420 se profilovaly tři hlavní husitské radikální směry. Pro východočeský, s hlavním centrem v Hradci Králové (zde působil známý kněz Ambrož), se zprvu vžilo označení orebité (podle shromaždiště na mírné vyvýšenině Oreb u Třebechovic), po roce 1424, v němž zemřel Žižka, pak sirotci. Nábožensky připomínali východočeští husité Pražany, ale politicky byli nesmlouvavější. Pravdu božího zákona chtěli uskutečnit vojenskou silou, třeba i za cenu fyzické likvidace protivníků.
Další radikální směr, Táboři, působil především v jižních a jihozápadních Čechách. Jeho střediskem byla už od předjarních dnů roku 1420 obec Hradiště hory Tábor, založená na ruinách zpustlého města poté, co se nenaplnilo proroctví, že k zániku pozemského světa dojde mezi 11.-14. únorem. Tábor byl programově budován jako obec "bratří a sester", odmítajících nedokonalé lidské zákony a řídících se výhradně slovem božím. Jeho první obyvatelé, přicházející sem z opuštěného Sezimova Ústí a z nejrůznějších míst v bližším i vzdálenějším okolí, zastávali zpočátku chiliastické (chilioi znamená řecky tisíc) názory. Domnívali se, že ke skonání věků nedojde hned, nejprve prý čeká věrné křesťany vláda tisícileté říše Kristovy a teprve potom věčné blaženství v nebeském království. A předsíní do Kristovy říše měl být právě Tábor. Ve snaze otevřít do ní vstup a odstranit rozpory nedůstojné opravdových křesťanů pojali Táboři svou obec jako spotřební komunu, v níž byl podstatně omezen soukromý majetek. Nově příchozí obyvatelé odevzdávali cennější předměty a peníze do pověstných kádí. Ani chiliastické představy se však nepotvrdily. Jejich rozšíření bylo důsledkem vypjaté gotické zbožnosti, umocňované podmanivými hlasy kazatelů, i názory kacířských sekt (valdenští, bratři svobodného ducha), které žily v jihočeském prostředí a nalezly na Táboře uplatnění. Už na podzim 1420 se sny o společenské rovnosti zhroutily a Tábor začala vybírat úrok (tj. dávky) z poddanských vsí. V roce 1421 museli nositelé sektářských myšlenek Hradiště hory Tábor opustit a jejich část posléze zahynula, sprovozena ze světa rukou svých někdejších spolubratří.
Tábor sám se pak vyvíjel jako vojensko-řemeslnické centrum, jež ve spojení s jinými jihočeskými (Písek, Prachatice) a jihozápadočeskými (Supošice, Domažlice, Klatovy) městy i dalšími partnery vytvořilo vlivnou sílu. V pozdější době byli Táboři ochotni k dílčím politickým kompromisům (už od roku 1426 udržovali kontakty se Zikmundem Lucemburským), v oblasti víry však neustupovali. Neoddělili se sice úplně od "hříšné" římské církve, ale jako jediný husitský směr vytvořili svébytnou církevní organizaci. V jejím čele stanul senior (starší) Mikuláš z Pelhřimova, zvaný Biskupec. Tento krok znamenal náběh k popření univerzálního charakteru obecné církve.
S tábory víceméně pravidelně spolupracovali také severočeští husité, k jejichž hlavním opěrným bodům náležela města Žatec a Louny. Od roku 1425 byl jejich vůdcem schopný vojenský podnikatel Jakoubek z Vřesovic, původem nižší šlechtic z východní Moravy.
Postupem doby uvedené směry, s výjimkou umírněných husitů, zpevnily svou organizační strukturu a změnily se ve vojensko-politické svazy. Ty sdružovaly stálé i příležitostné vojenské oddíly, města, příslušníky vyšší a nižší šlechty, duchovní i poddanské obyvatelstvo. V rámci těchto seskupení se stále více prosazoval zájem šlechty a měst, která byla v sociálním ohledu vedoucí silou revoluce. V boji za husitské pojetí božího zákona se tak zároveň profiloval stavovský model uspořádání společnosti.
Na Moravě neměli zprvu husité příznivé podmínky k působení. Velká města zůstala německá a katolická, takže hlavním pilířem husitství byla vlivná část šlechty, kolísající však mezi věrností kalichu a dědici trůnu. V roce 1423 Zikmund Lucemburský udělil Markrabství moravské v léno svému zeti Albrechtu Habsburskému, což mezi českými i moravskými husity vyvolalo obavu o celistvost Koruny české. K těsnější součinnosti mezi přívrženci kalicha v Čechách a na Moravě však došlo až po roce 1426.
Všechny hlavní husitské proudy spojoval, kromě čtyř artikulů, ještě společný postup proti zahraničním interventům. Jinak mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v Čechách a jejich střetávání čas od času vyústilo v ozbrojené konflikty. Přechody jednotlivců i skupin z jednoho směru do druhého bývaly běžné stejně jako uzavírání dočasných koalic nebo přestupy od katolicismu ke kalichu či opačným směrem. Evropa však jednotlivé husitské proudy dlouho nerozlišovala a všechny husity bez výjimky považovala za kacíře, které je třeba zničit. Katolická strana ztrácela v průběhu husitské revoluce své postavení v Čechách i na Moravě. Její hlavní oporou na českém teritoriu byl tzv. plzeňský landfrýd, vojensko-politický svazek západočeské katolické šlechty, a přeními baštami pak město České Budějovice i hrady jihočeského magnáta Oldřich z Rožmberka. Určité pozice si katolíci udržovali též v severních Čechách a Podkrkonoší.
Všichni, husité i katolíci, ovšem považovali sami sebe za věrné rytíře Kristovy a za obránce jeho pravd a zákona. V protivnících pak viděli odpadlíky a kacíře. Toto pojetí se odráží též ve známém husitském hesle Pravda vítězí nade vším, které se ve zkráceném a významově změněné podobě dostalo na standartu československých prezidentů.

C. Husitská revoluce (1414-1436), její průběh a výsledky
V průběhu podzimu 1419 se radikálové z řad Želivského stoupenců i z českého venkova marně pokoušeli ovládnout hlavní město, které zůstalo pod kontrolou Vartenberkovy skupiny. Umírnění staroměstští konšelé poté v prosinci 1419 jednali spolu se zástupci české šlechty o podmínkách přijetí Zikmunda Lucemburského na uprázdněný český trůn. Zikmund si byl vědom, že je podle všech náležitostí jediným legitimním dědicem svatováclavské koruny a při rokování v Brně diktoval požadavky. Oslabení římské církve mu sice nebylo proti mysli, ale nehodlal připustit, aby se z moci panovníka vymkla královská města. Zasahování venkovských poddaných do veřejného života zavrhoval úplně. Proto také odmítl stvrdit výsledky pražského revolučního převratu a o všech otázkách zamýšlel diskutovat až po řádné korunovaci. K zvolenému postupu měl i další důvod. Chtěl-li si v očích evropské veřejnosti i papežské kurie udržet pověst úspěšné světské hlavy křesťanstva, nemohl zacházet s kacíři útlocitně. Tvrdou ruku brzy manifestoval na říšském sněmu ve Vratislavi, kde dal 17. 3. 1420 zveřejnit papežskou listinu o vyhlášení křížové výpravy proti husitským Čechům. Hrozba vyhlazovacího tažení měla srazit neposlušné husity na kolena. Stal se však pravý opak.
Husitská šlechta, pobouřená Zikmundovým chováním, odmítla jeho nárok na český trůn s tím, že dosud nebyl korunován českým králem. Tak vlastně zpochybnila všechna ustanovení a smlouvy Karla IV., týkající se obsazování panovnického stolce, a osobovala si právo rozhodovat o této závažné otázce. Vzdor Vartenberkova kruhu však nevydržel dlouho. Již počátkem května 1420 vydal nejvyšší purkrabí Pražský hrad do rukou Zikmundových žoldnéřů. Osamocená husitská Praha se obrátila s žádostí o pomoc k orebitům, táborům i dalším venkovským husitům. Ti pochopili, že padne-li hlavní město, je zpečetěn i jejich vlastní osud. V průběhu měsíce dorazily ozbrojené oddíly venkovských husitů do Prahy. Zikmund se před jejími hradbami objevil s třicetitisícovou armádou na samém sklonku června.
Římský král nehodlal hlavní české město zničit, nýbrž vyhladovět a donutit ke kapitulaci. Pokus jeho oddílů obsadit kopec Vítkov a odříznout tak Prahu úplně od zemědělského zázemí však ztroskotal na úporné snaze obránců provizorní pevnůstky, jíž přispěchaly ku pomoci posily z Prahy (14. 7.). Obrana Vítkova byla především dílem téměř šedesátiletého a navíc jednookého táborského hejtmana Jana Žižky z Trocnova, zchudlého jihočeského šlechtice. Renomé skvělého válečníka se vysloužil krátce předtím v bitvě u Sudoměře (25. 3. 1420), kde odrazil útok přesily české katolické šlechty. Výsledek boje na Vítkově, nazvaného později Žižkov, předurčil krach křižáckého tažení. Členové intervenční armády se 30. 7. začali rozcházet do svých domovů. Stalo se tak dva dny nato, co se dal Zikmund ve Svatovítské katedrále za asistence jemu věrných českých a moravských pánů korunovat českým králem. Husité však odmítli uznat za panovníka muže, žijícího v rozporu s božím zákonem a bojujícího proti je obráncům. Další těžkou porážku utrpěl Zikmund 1. 11. 1420, kdy se snažil zachránit Vyšehrad, sevřený husitskými vojsky, vedenými orebským hejtmanem Hynkem Krušinou z Lichtenburska.
Triumf v této bitvě pomohl především husitské Praze a otevřel jí proto k mocenské expanzi do středních a východních Čech. Vedoucí roli na české politické scéně pak Pražané potvrdili na husitském sněmu v Čáslavi (červen 1421), kde byla proklamována neplatnost Zikmundovy korunovace a zároveň zvolen kolektivní orgán, který měl po dobu bezkráloví spravovat zemi. O převratných společensko-politických změnách, jež s sebou revoluce přinesla, svědčí, že v něm zasedlo 8 měšťanů, 7 příslušníků nižší šlechty a jen 5 zástupců panstva! Závěry sněmu přijal a ke kalichu přistoupil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty.
Zároveň husitská reprezentace usilovně hledala vhodného kandidáta na český trůn. Část táborů pod vlivem chiliastických vizí sice krále odmítala, ale Jan Žižka se stejně jako většina Pražanů a východočeských husitů vyslovil pro některého člena polské dynastie Jagellonců. Prozíravější Jakoubek ze Stříbra zase navrhoval volbu nějakého zasloužilého husity, neboť jen takový člověk mohl podle jeho názoru dodržovat a hájit závazný výklad božího zákona. Nakonec k obsazení českého trůnu nedošlo.
Vzrušené, leč neplodné diskuse načas přerušil vpád druhé křížové výpravy. Její první část, vedená říšskými preláty, uprchla z českého území po marném obléhání Žatce počátkem podzimu 1421. Vojenský nástup Zikmunda Lucemburského byl v závěru roku razantnější (obsazení stříbro nosné Kutné Hory), ale konec jeho tažení snad ještě smutnější. Na kvapném útěku před spojenými husitskými vojsky, vedenými již osleplým Žižkou (zranění druhého oka utrpěl při dobývání hradu Rabí), okusil hořkost porážek u Habrů a zvláště při přechodu Sázavy u Německého (Havlíčkova) Brodu v lednu 1422.
Dočasný pokles nebezpečí zahraniční intervence uvolnil pouta mezi jednotlivými husitskými svazy. Vzájemné osočování a střety byly na denním pořádku. V litých zápasech postihla katastrofa extrémistické skupiny chiliastů a adamitů, působící v táborské sféře vlivu. Brzy potom došlo v Praze na Jana Želivského. Ohnivý kazatel si získal nesmírnou oblibu zvláště na Novém Městě a své popularity využil k nastolení diktatury, před níž si v celé Praze nebyl nikdo jistý. První neúspěch, porážku pražských vojsk u severočeského Mostu, ještě přežil, ale když se přestal ohlížet na právní zvyklosti, bylo zle. Přední husitští politikové, včetně Žižky, přestali novoměstskému tribunovi poskytovat podporu a jeho diktatura vzala v únoru 1422 za své. Netrvalo dlouho a umírnění staroměstští husité si s Želivským vyrovnali účty. Dne 9. 3. 1422 jej pozvali na Staroměstskou radnici, kde ho zatkli a potají popravili. Po smrti novoměstského kazatele ovládlo Prahu až do roku 1427 konzervativní husitské křídlo, prosazující spolupráci s kališnickým panstvem.
Ani na Táboře nevládl klid. Žižkův nelítostný postup proti sektářům i krutost, s jakou si počínal při dobývání měst a hradu, budila nesouhlas seniora Mikuláše z Pelhřimova i dalších kněží.
Žižka se proto na konci roku 1422 s tábory rozešel a uchýlil se do východních Čech, kde na základech orebského bratrstva vybudoval v roce 1423 tzv. Menší Tábor. Pravidla, jimiž se tento svaz řídil, obsahuje tzv. Žižkův vojenský řád, dílo samotného vojevůdce. Jde v podstatě o soubor zásad, mezi nimiž vyniká nesmlouvavý vojevůdce. Jde v podstatě o soubor zásad, mezi nimiž vyniká nesmlouvavý důraz na plnění a šíření božího zákona v Žižkově pojetí. Slepý válečník si osoboval právo rozhodovat o tom, kdo žije v souladu s Bohem, čímž vlastně narušoval kompetence husitských kněží. Zároveň se cítil povinen stíhat a trestat všechny, kdo se neřídí čtyřmi pražskými články. Bývalý trocnovský zeman považoval zřejmě sám sebe za prodlouženou boží ruku, jež ovládne celé české království. A vše ukazovalo, že tomu tak vskutku bude. Na Žižkovu stranu se zakrátko přidala všechna velká východočeská města i mnozí šlechtici, včetně několika příslušníků panského stavu (Jan Roháč z Dubé, bratři Hynek a Viktorin z Kunštátu a Poděbrad). Hlavní sílu, kterou vynikající vojevůdce disponoval, však přestavovalo stálé polní vojsko (polní obec), ustanovené roku 1423 a složené z profesionálních bojovníků.
V letech 1423-1424 dosáhl Žižka pronikavých úspěchů. Vzrůstající moc východočeského svazu přiměla umírněné husity, konzervativní pražské představitele i katolickou šlechtu, aby se sdružili v koalici a přijali na svatohavelském sněmu (podzim 1423) usnesení namířené proti Žižkovi. Neuspěli. Dne 7. 6. 1424 je slavný válečník na hlavu porazil u Malešova. Svatohavelská koalice se zhroutila. Rozlícený Žižka vytáhl proti Praze, rozhodnut ztrestat její zrádné počínání, ale Janu Rokycanovi se podařilo obávaného hejtmana přemluvit. Výsledkem bylo uzavření dohod na Špitálském poli i ve Zdicích a rozhodnutí podniknout vojenskou výpravu spojených husitských sil na Moravu. Při tomto tažení Jan Žižka 11. 10. 1424 při obléhání Přibyslavi zemřel.
Žižkova politického odkazu se ujal Jan Roháč z Dubé, blízký přítel a spolupracovník zesnulého vojevůdce. Pokus o sjednocení táborů a sirotků (tak si na znamení úcty k Žižkovi začali říkat příslušníci východočeského svazu) mu však nevyšel. Zato se spojeným husitským silám podařilo obrátit na útěk vojska saských a durynských feudálů, snažících se vyprostit z obležení město Ústí nad Labem (16. 6. 1426). I tentokrát po velkém úspěchu propukly mezi husitskými stranami spory a třenice. Netrvaly však dlouho. Převrat na Starém Městě pražském v roce 1427 smetl konzervativní husitské konšely a uvolnil prostor k stabilizaci sil na českém politickém jevišti.
Až do roku 1434 na něm udával tón blok tvořený tábory, sirotky (k nim se přiklonilo Nové Město pražské) a Pražany. Organizační struktura všech tří svazů, které se lišily ve věroučných názorech, leč ve vojenské oblasti spolu poměrně dobře vycházely, bylo obdobné. Funkci duchovních správců zastávali kněží: u táborů Prokop Holý, mezi sirotky Prokop Malý, řečený Prokůpek, ve straně pražské Jan Rokycana. Tito muži také určovali politickou linii. Mimořádné postavení duchovenstva se ovšem ocitalo v rozporu s artikulem, požadujícím zákaz světského panování kněží. Na tento fakt přirozeně upozorňovali husitští šlechtici a měšťané, ale dominující pozice všech tří svazů v českém prostoru i četné úspěchy v zahraničí zavíraly zatím kritikům ústa.
Právě Prokop Holý, přezdívaný zahraničními protivníky Veliký, se zasloužil o pronikavou změnu husitské taktiky. Slábnoucí postavení českých katolíků, neschopných již vážnějšího protiúderu, umožnilo přenést válečné operace do vedlejších zemí Koruny české i za pomezí českého soustátí. Důležitým předpokladem bylo ovládnutí hlavních komunikací, spojujících české království se sousedními oblastmi. Stalo se tak v letech 1425-1427. Potom již téměř nic nebránilo přesunům husitských vojsk a budování opěrných bodů ve vedlejších zemích Koruny. V tomto směru kráčeli příkladem Táboři, kteří vytvořili síť posádek ve Slezsku, zatímco sirotci se soustředili na vpády do Horní Lužice. Husitské svazy tak dávaly najevo, že hodlají prosadit svůj program v celém českém soustátí a že nepřipustí rozpad zemí Koruny české.
Spolupráce s moravskou husitskou šlechtou zase ulehčila pronikání husitských oddílů do uherské Horní země, kde se táborům podařilo zmocnit významného obchodního střediska Trnavy i dalších míst. Jestliže vpády do rakouských zemí byly od roku 1425 nepsaným pravidlem, pak od zimy 1429/1430 se před husitskými bojovníky třásly též německé oblasti Říše. V roce 1433 pak sirotčí polní vojsko podniklo v žoldu polského krále výpravu až k Baltu.
Smyslem těchto tažení, nazývaných husity Rejsy (v novodobé češtině se pro ně vžilo nesprávné označení spanilé jízdy), bylo nejen zasažení protivníka na jeho vlastním území, ale též propagace husitských ideálů a v první řadě hospodářské důvody. Jádro husitských sil totiž tvořily stálé profesionální oddíly. U sirotků a táborů to byly polní obce, které fakticky živila kořist, zatímco pražané spoléhali na klasický žoldnéřský systém (vojáci sloužili za smluvený plat). Polní vojska čítala v době válečných kampaní dohromady "jen" 12000 mužů, ovšem v tehdejších poměrech to byla velká síla, na jejíž vydržování česká ekonomika nestačila.
Polní obce stály také u všech velkých válečných úspěchů husitských stran ve druhé polovině dvacátých a na počátku třicátých let. V srpnu 1427 uprchla před spojenými husitskými silami vojska čtvrté křížové výpravy, marně obléhající západočeské město Stříbro a posléze předstírající náznak obrany u Tachov. Snad ještě větší blamáží skončilo páté křížové tažení, jež 14. 8. 1431 opustilo české území v prostoru Domažlic a Kdyně dříve, než spatřilo obávané husitské bojovníky. Obě katastrofální porážky křižáckých sborů naznačují, že husitská vítězství nelze z vojenského hlediska přeceňovat. Pod korouhve s křížem se vedle říšských feudálů a jejich družin stavěli většinou lidé, jimž šlo v první řadě o snadnou kořist, nikoli o boj s nasazením vlastního života. Když se možnost vojenského střetnutí přiblížila, dali se takoví lidé okamžitě na úprk a šlechta je zbytečně vyzývala ke statečnosti.
Marnost snah zlomit husity vojensky přivodila obrat v myšlení organizátora poslední křížové výpravy, italského kardinála Cesariniho. Koncil, který se sešel v roce 1431 v Basileji a jehož jednání Cesarini předsedal, potřeboval ve svém soupeření s papežem pronikavý úspěch, aby získal na svou stranu mezinárodní mínění. Měla jím být právě dohoda s husity. Snahy koncilu o kontakt s husitskými vazy vřelo podporoval i stárnoucí Zikmund Lucemburský, jenž stále snil, že se přece jen ujme vlády v Království českém.
Husitská reprezentace nabídku koncilu na diskusi o programu čtyř pražských artikulů přijala. Doufala, že konečně získá svět pro husitské pojetí božího zákona. Po předběžných rozhovorech v Chebu roku 1432, kde byla dojednána závazná pravidla disputace (tzv. Chebský soudce), se v prvním čtvrtletí 1433 konala jednání v Basileji. Vystoupení husitské delegace, složené z táborů, pražanů a sirotků, i odpovědi koncilu vyjevily propastné rozdíly v postojích obou stran. Husitští představitelé zároveň pochopili, že křesťanská Evropa jejich program nepřijme. Přesto bylo dohodnuto v rozhovorech pokračovat. I husité si přáli přijatelné řešení, poněvadž dlouhá válka české země vyčerpávala a prostí lidé toužili po míru.
Byl tu však jeden závažný problém. Blok táborů, sirotků a pražanů požadoval bezpodmínečné uznání čtyř pražských artikulů pro všechny obyvatele Království českého a Markrabství moravského, včetně katolíků! Ve snaze přimět protivníky k povolnosti oblehl hlavní katolickou pevnost v Čechách město Plzeň. S takovými kroky koncil a česká katolická strana zásadně nesouhlasily. V prudce se zhoršující ekonomické situaci nehodlali táboři a sirotci ustoupit ani o píď. Ocitli se i pod tlakem polních vojsk, obávajících se ztráty existence v případě uzavření mírových smluv. Většina země volala po míru, ale polní obce se na nikoho neohlížely, pokračovaly v obléhání katolické Plzně a v drancování celých oblastí v zoufalém úsilí zajistit si potravu. Na politické scéně proto došlo k důležitému přeskupení sil.
Rokycanovi pražané se spojili s umírněnými husity a dočasně též s českými katolíky proti táborům a sirotkům, od nichž rychle odpadali mnozí dosavadní přívrženci. K rozhodující bitvě došlo 30. 5. 1434 u vesnice Lipany, nedaleko Českého Brodu. Táborsko-sirotčí seskupení utrpělo těžkou porážku, jež v podstatě znamenala konec polních vojsk (sirotčí se rozpadlo úplně, zbytky táborské polní obce vstoupily později do žoldu Zikmunda Lucemburského, aby bojovaly proti Turkům). Jednání mezi husity a vyslanci koncilu se však i po Lipanech vlekla ještě dva roky.
Až 5. 7. 1436 byla v Jihlavě slavnostně vyhlášena dohoda mezi husitskými Čechy a basilejským koncilem, tzv. kompaktáta. Na území Království českého a Markrabství moravského povolovala přijímání z kalicha a v oslabené formě i další tři pražské články, ovšem pouze husitskému obyvatelstvu. V dějinách římské církve však i tento krok představoval ústupek zásadního významu. České země se stal oblastí "dvojího lidu", kde se fakticky každý člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému či katolickému vyznání. Ačkoli ostatní konfese, což se týkalo hlavně táborského vyznání víry, kompaktáta nepřipouštěla, přece jen představovala první krok na evropské cestě k náboženské toleranci a svobodě. Jedna okolnost však hrozila do budoucna komplikacemi, totiž fakt, že kompaktáta a autonomní postavení husitů v rámci římské církve neschválil papež.
Sjednání kompaktát bylo i podmínkou nástupu Zikmunda Lucemburského na český trůn. Husité tak mlčky uznali platnost korunovace z července 1420. Starý král a císař (římskou korunovační jízdu podnikl v roce 1433) však musel souhlasit s podmínkami, které zásadním způsobem měnily tvář českého království. Duchovenstvo ztratilo zastoupení na českých zemských sněmech (na Moravě i v dalších vedlejších zemích si je udrželo), naopak právo účasti na nich vydobyla nižší šlechta a vedle Starého Města pražského i královská města. V rozdělení sněmu do tří kurií (panské, rytířské a městské) se rýsovalo uspořádání rodící se stavovské společnosti. Revoluce výrazně zasáhla i do národnostní problematiky. Prahu i další husitská města (kupř. Žatec a Kutnou Horu) opustilo po roce 1419 německé etnikum, čímž se dovršil proces počešťování měst. Majetek uprchlíků získali přívrženci kalicha a dobře si ho hlídali. Plnoprávným měšťanem se v husitských městech nesměl stát ani katolík, ani Němec!
Panovník potvrdil i zábory a zástavy nemovitého majetku, k nimž došlo v revolučních časech, čímž legalizoval rozsáhlé přesuny v pozemkové držbě. Římská církev tak ztratila v Čechách téměř všechny své statky, které naopak získali příslušníci panstva, nižší šlechta, měšťané a městské obce. Na vyznání přitom mnoho nezáleželo, jelikož církevní statky zabrala v průběhu revoluce i celá řada katolických šlechticů. Na Moravě, kde husitství neslavilo takové úspěchy, si římská církev udržela značnou část svého pozemkového bohatství.
Oba šlechtické stavy i města vyšly z revolučního dění výrazně posíleny. Předpoklady pro vyostřené hospodářské a politické soupeření městského stavu se šlechtou, jak je známe z počátku 16. století, vznikly právě za husitství. Výsledky revoluce však jen sotva mohly uspokojit poddané vesničany, vstupující do bouřlivého dění s nadějemi, které nedošly naplnění. Jeden příklad za všechny: Po opadnutí chiliastické vlny se část vesničanů vrátila z Tábora ke svým gruntům na rožmberských panstvích.
Porovnáme-li všechna pro a proti, dospějeme k závěru, že husitská revoluce sice nedosáhla původně vytčených cílů, ale neskončila ani porážkou. Zvítězila ve své umírněné variantě, což odpovídalo podmínkám, v nichž probíhala.
D. Zápas o český trůn (1436 - 1458)
Ne vše bylo tak jednoduché, jak vyplývalo z oficiálních dokumentů. Oslabená táborská strana odmítla uznat kompaktáta a trval na i své náboženské organizace. K malé radosti koncilu a proti jeho vůli vyslovil Zikmund, aby zachoval v zemi klid, s požadavky táborských představitelů souhlas. V odboji proti novému panovníkovi tak zůstal jedině Hradec Králové a od jara 1437 pouze Jan Roháč z Dubé a jeho ozbrojená skupina na hrádku Sion u Kutné Hory.
Ačkoli se Zikmund snažil o obnovení klidu a právního řádu, situace se stala neudržitelnou po oběšení Jana Roháče, kterého označil jako zemského škůdce a zhoubce. Poměry v Uhrách a nespokojenost husitských politiků přiměly Zikmunda k odjezdu z Čech. Cestou do uherského království ve Znojmě zemřel (9.12.1434).
Po jeho skonu přijali tradičně uvažující katolíci a umírnění husité na trůn Zikmundova zetě Albrechta Habsburského, ale východočeští husité se vyslovily pro polského prince Kazimíra. Boje mezi stranami přerušila Albrechtova náhlá smrt. Ale to již byla Praha pod kontrolou umírněných kališníků. Poněvadž se dědic trůnu, malý Ladislav (narozený až po otcově smrti, proto Pohrobek), nemoh jako nezletilý ujmout vlády, pokusili se představitelé všech českých stran dohodnout na jiném kandidátovi. Bavorský vévoda Albrecht však českou korunu nepřijal. V nastalém dlouhém bezvládí spravovaly zemi branně-politické spolky, zvané landfrýdy fungující na krajském principu.
Roku 1453 se třináctiletý Ladislav Pohrobek ujal vlády ve všech dědičných zemích. Opět se však potvrdilo, že katolický král se nerozumí s kališnickým obyvatelstvem a politiky. Když Ladislav v listopadu 1457 zemřel na leukémii, přestala se utrakvistická většina ohlížet na dynastické smlouvy Karla IV. Husitská strana proto kandidovala na český trůn Jiřího z Poděbrad. S tímto řešením nakonec souhlasila též představitelé katolické šlechty.
Dne 2.3.1458 byl Jiří z Poděbrad zvolen na Staroměstské radnici českým králem. Byla to první skutečná volba českého panovníka, provedená bez ohledů na jakákoliv starší ujednání, příbuzenské svazky a dynastický původ.

E. Vláda Jiřího z Poděbrad (1458 - 1471)
Nepříjemné záležitosti čekaly nového panovníka okamžitě po nástupu na trůn. Pro zvolení Jiřího z Poděbrad se totiž vyslovili jen představitelé stavů Království českého, zatímco zástupci katolických vedlejších zemí se aktu na Staroměstské radnici nezúčastnili a proti Jiřímu se postavili. Obratným postupem se však Poděbradovi podařilo získat uznání na celém území ale i respekt v středoevropském prostoru.
Základem Poděbradovy politické koncepce byla kompaktáta, která považoval za klíčový zákon. Sám Poděbrad je úzkostlivě dodržoval a při každé příležitosti vystupoval jako spravedlivý král "dvojího lidu", pečující jak o kališníky, tak o katolíky.
Po rychlých úspěších se vnitřní i mezinárodní situace z hlediska českého krále nepříjemně zauzlila. Vše začalo 31.3.1462, kdy papež Pius II. proslulý humanista a znalec české otázky, prohlásil při jednání s českým poselstvem kompaktáta za zrušená. Jeho tah povzbudil katolíky v Království českém i vedlejších zemích. Nebezpečí katolické restaurace vyvstávalo v reálných obrysech.
Poděbrad mu čelil rozsáhlými projekty, jejichž cílem bylo nedopustit izolaci českého státu a oslabit mezinárodní vliv papežské kurie. Snažil zřídit instituci, připomínajících svým způsobem dnešní Organizaci spojených národů. Nesetkal se však s pozitivním ohlasem. Při jednání s českou delegací jej odmítl i francouzský král Ludvík XI., v něhož Jiří vkládal určité naděje. Ani okázalá cesta reprezentativního poselstva, které pod vedením králova švagra Lva z Rožmitálu navštívilo v letech 1465-1467 západoevropské panovnické dvory, nevzbudila nic víc než pozornost a nezávazné projevy sympatií. To však už Jiří vzdoroval široce založenému pokusu vnitřních i zahraničních sil o zvrat poměrů v českém soustátí.
Nejprve pozdvihla hlavu nezkrotná katolická Vratislav, po ní bašta českého katolicismu Plzeň a téměř současně Zelenohorská jednota. Když dal v prosinci 1466 papež Pavel II. Jiřího do klatby a prohlásil jej za sesazena z českého trůnu, nedala se válka odvrátit. Povstání Zelenohorské jednoty panovník v průběhu roku 1467 bez větších nesnází potlačil, ale na jaře 1468 proti němu vystoupil jiný protivník, uherský král a bývalý zeť Matyáš Korvín. Do čela křížové výpravy, vyhlášené papežem proti "českým kacířům", jej hnala touha ovládnout celý středoevropský prostor.
V několikaleté válce, v níž Jiří hájil husitský odkaz, se štěstí střídavě klonilo na obě strany. Po prvních Matyášových úspěších na Moravě se podařilo Poděbradovým oddílům zaskočit uherské voje u Vilémova v Železných horách. Korvín, který se z pasti dostal zřejmě výměnou za slib, že Jiřímu diplomaticky pomůže, dané slovo nikdy nesplnil. Naopak. Dne 3.5.1469 se dal v Olomouci zvolit katolickými stavy českým králem. Poděbradovi zůstala fakticky moc pouze v kališnických oblastech Čech. V zoufalé situaci, násobené rychle se zhoršující nemocí, se mu podařilo nalézt schůdné řešení. Uzavřel dohodu o nástupnictví s polským králem Kazimírem IV. V případě Jiřího smrti měl český sněm zvolit na trůn příslušníka Jagellonské dynastie. Jiří z Poděbrad umírá nedlouho po tom 22.3.1471.

F. Počátky jagellonské vlády a potvrzení výsledků husitských zápasů (1471-1485)
Po smrti Jiřího z Poděbrad zvolily jeho přiváženi na český trůn polského prince, katolíka Vladislava Jagellonského. Poněvadž vedlejší země a většina českých katolíků uznávaly nadále za českého panovníka Matyáše Korvína, existovalo v soustátí Koruny české dvojvládí. Obě strany si uvědomovali nebezpečí plynoucí z tohoto stavu a zápasily proto o konečné vítězství. Žádný ze soupeřů však neměl dostatek sil porazit toho druhého.
Vše se vyřešilo až v letech 1479-1479 při jednání v Brně a v Olomouci. Tehdy došlo mezi Matyášem a Vladislavem k dohodě. Matyáš, užívající i dále titulu českého krále, přiznal Vladislavovi přímou kontrolu nad celým Království českým, ale ponechal si vládu na Moravě. V případě, že by Vladislav zemřel dříve, připadlo by Království české Matyášovi. Dřívější Matyášova smrt pak pro Vladislava znamenala povinnost zaplatit jeho nástupcům 4000 000 zlatých. Matyáš zemřel roku 1490 bez legitimních mužských potomků a Vladislav se ujal vlády na celému území Koruny české, navíc získal těž uherský trůn.
Olomoucké úmluvy upevnily mezinárodní postavení Vladislava Jagellonského, leč klid se nevrátil. Předáci katolických stavů se nevzdali naděje na mocenský zvrat a hodlali k porážce kališníků využít též osoby Vladislava Jagellonského. Příprava katolíků na převrat však nezůstaly tajemstvím a kališníci na ně reagovali s předstihem. V Praze, již zamýšleli katolíci ovládnout, propuklo 24.9.1483 předem připravované povstání. Panovník musel potvrdit změny v pražských městských radách sen katolické strany o změně poměrů se rozplynul. Na zemském sněmu, konaném v Kutné Hoře roku 1485, uznala katolická strana s plnou platností kompaktáta jako základní zemský zákon a východisko pro posuzování náboženských a s nimi souvisejících politických otázek. Usnesení kutnohorského sněmu potvrdilo výsledek husitské revoluce a ukončil období politicko-náboženských zápasů, zahájených vlastně už Husovým vystoupením.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.