Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

Sparta a Athény


V dnešní době se setkáváme s mnoha vlivy starověkého Řecka. A to nejen v oblasti převzatých slov a úsloví, ale také co se týče přebírání kulturního a myšlenkového odkazu.

Ostatně základní dvě schémata státních zřízení přetrvávají dodnes. Ať jsou to nedokonalé pokusy o dokonale svobodné uspořádání, neboli athénská demokracie, a nebo spartský vojensko - diktátorský režim, zajišťující nesvobodou obyvatel vyrovnanost a odolnost státu. Proto bych se rád zabýval těmito tématy.

Celé historické Řecko nebylo osídleno najednou, ale postupnými vlnami v kratších, ale i dlouhých časových obdobích. Různou dobou osídlení je možné vyložit kmenové různosti mezi historickými obyvateli Řecka. Rozdíly, způsobené v řeči i ve způsobu života velkými časovými vzdálenostmi, které od sebe dělily příchod jednotlivých řeckých kmenů do jejich sídel i přirozená členitost i zeměpisná roztříštěnost, kterou je Řecko rozděleno na veliké množství drobných území, způsobily i rozdíly v národní povaze jednotlivých kmenů. Iónové, které jejich sídliště brzy přivedla k námořnímu způsobu života, byli vždy pohyblivější a duševně čilejší.

Dórové, původně bojovní horalové, byli těžkopádnější, mravně přísnější, ale i konzervativnější. Proto tíhli Iónové vždy k demokracii, kdežto Dórové k ústavám oligarchickým či aristokratickým.

Dórové, kteří pronikli na Peloponésu až do Lakónie, si tam založili středisko ve Spartě. Rozdělili si území v údolí úrodné řeky Eurótu rovnými díly a donutili zdejší starousedlíky Achaie, aby jim tuto půdu obdělávali jako nevolníci, nazývaní heliotové. Obyvatelům pahorkatiny, kteří se zabývali spíše řemeslem a obchodem, ponechali sice osobní svobodu, ale bez politických práv a s povinností vojenské služby, nazývali je perioikové. Protože Dórů byla nepatrná menšina, nebylo možné ovládat tyto vrstvy stále připravené ke vzpouře jinak, než tuhou vojenskou kázní. Sparťané žili v ustavičné válečné pohotovosti, nemuseli se starat o výživu, tu jim dodávali heliotové. Tím lze vysvětlit zvláštní zaostalost jejich politického a sociálního vývoje. Ve Spartě došlo k reformám, jejichž hlavním smyslem bylo udržet v poslušnosti podrobené obyvatelstvo, které početně Sparťany převyšovalo. Jejich výsledkem byl vysoce účinný vojenský systém, který ze Sparťanů učinil největší pozemní vojenskou moc celého Řecka, zároveň je ale izoloval od ostatních polis a měl tedy za následek jejich kulturní zaostalost. Typická byla pro Spartu nedůvěra k cizincům, jimž nedávali žádnou možnost k uplatnění, naopak, doslova je vyháněli. Toto chování jim navíc usnadňovala jejich bohatá ložiska železa, zemědělská soběstačnost a tím pádem i nepotřeba styku s ostatními polis.

Zaostalost spartské ústavy se projevuje například v tom, že se zde velmi dlouho udrželo království. Z neznámých důvodů vládla ve Spartě dvojice králů, nastupujících dědičně ze dvou různých dynastií. Byli nejvyššími veliteli spartského vojska a měli vysoké kněžské funkce. Jejich politická moc doma však byla podstatně omezena sborem pěti eforů, neboli dohližitelů. Eforové byli voleni na jeden rok spartským lidovým shromážděním a jejich funkcí bylo dohlížet na činnost státních úředníků a fungování výchovného systému. Protože však zastupovali krále za jejich časté účasti na válečných výpravách, nabyli časem velkého významu hlavně v soudnictví. Mohli nakonec zakročovat i proti samotným králům. Vedle dohližitelů byla poradním sborem rada starších gerúsiá. Byla tvořena dvaceti osmi občany staršími šedesáti let. Byla volena aklamací v lidovém shromáždění. Gerúsiá měla jednak funkci poradní, jednak soudní pravomoc v souzení těžkých zločinů; mohla soudit i krále. Členy lidového shromáždění apellá byli všichni dospělí a plnoprávní spartští muži. Kromě členů gerúsie, eforů a dalších úředníků, rozhodovala apellá o válce a míru, o mezinárodních smlouvách a o všech změnách zákonů. Jednání apelly bylo však velmi primitivní: rozhodovala jen o návrzích, které jí byly předloženy, a to bez diskuse. Zdá se, že gerúsiá mohla v některých případech rozhodnutí apelly nedbat.

Z nejpůvodnějšího stupně vývoje lidstva u Sparťanů přetrval názor, že zájem státu je nejpřednější a jednotlivec že neznamená nic. Stát rozhodoval i o tom, jestli má být novorozené dítě vychováno nebo pohozeno. V rodině byly děti ponechány jen pokud potřebovaly nutně mateřskou péči, což bylo asi do sedmi let. Pak se jejich výchovy ujal stát. Účelem této výchovy bylo však jen dosažení vojenské zdatnosti, kázně tělesné otužilosti. I cvičení v hudbě a tanci se provozovala jen ve vojenském duchu. Ani po dosažení dospělosti ve dvaceti letech nežili Sparťané v rodině, ale ve vojenských družinách. Bydleli ve společných stanech, jedli společnou stravu, ke které přispívali všichni rovným dílem. Strava byla velmi prostá. Kdo zchudl tak, že nemohl přispívat rovným dílem, přestal být plnoprávným občanem. Naprostou rovnost ve způsobu života, která se zakládala i na stejné výměře pozemků, měl podporovat i zákaz zlata a stříbra v soukromém majetku. Proto byly peníze raženy jen ze železa.

Rostoucímu počtu Sparťanů nestačilo brzy údolí řeky Eurótu. Aby získali půdu, podrobili si na západě úrodnou Messénii. Půdu si rozdělili a Messéňané se stali heilóty. Později získali i východní břeh Peloponésu a tím své výboje ukončili. S ostatními peloponéskými státy uzavřeli spojeneckou smlouvu, takže dokonce šestého století př. n. l. byl celý Peloponés až na severní Achaie spojen pod vedením Sparty v Peloponéský spolek.

Nejvýchodnější ze všech zemí středního Řecka Atika, přes svoji poměrně malou rozlohu, byla politicky stejně roztříštěna jako ostatní Řecko. Nakonec se jejího sjednocení ujala athénská Akropole. Tím, že byla zrušena samostatnost atických měst se všichni jejich svobodní občané stali občany města Athén. A tam mohli uplatňovat svá občanská práva. Šlechta, která se ze zrušených měst přestěhovala do Athén, omezovala postupně královu moc. Nejprve k němu dosadila polemarcha k vedení války, pak archonta jako správního úředníka. Šlechta omezovala královu moc i časově, až se král stal pouhým členem sboru devíti archontů z řad šlechty, kteří úřadovali jeden rok. Z odstoupivších archontů byla doplňována státní rada areopag. Byl to nejvyšší dozorčí a výkonný úřad a nejvyšší trestní soud. Všechna moc byla tedy soustředěna v rukou šlechty. Následky velké kolonizace a rozmach obchodu ovlivnil situaci i v Athénách. Drobní sedláci upadali do dluhů kvůli dovozu laciného obilí. Stávali se poddanými svých věřitelů, nebo byli prodáváni do otroctví. Totéž platilo i o drobných živnostnících i kapitalistech. Kapitalisté byli lidé zbohatlí rozmachem obchodu a průmyslu, kteří přes své jmění neměli občanská práva. Spojeným úsilím všech těchto vrstev se podařilo vymoci na šlechtě alespoň jeden ústupek, sepsání zvykového práva. Tímto úkolem byl pověřen Drakón. Zákony byly přísné, ale velkým pokrokem bylo odstranění krevní msty a rozeznávání mezi vraždou úmyslnou a zabitím. Drakontovy zákony ale situaci příliš neuklidnily. Spory všech athénských stran trvaly dále, až se všechny strany shodly na smírčím soudci. Tím se stal Solón, pro všechny přijatelný, který byl jednomyslně zvolen za archonta s plnou mocí dát státu novou ústavu. Své reformní dílo začal Solón velmi rázným činem. Zrušil všechny dluhy, které byly zaručeny půdou nebo osobní svobodou a pro příště tyto půjčky zakázal. Omezil rozsah velkostatků a zakázal vývoz, aby byla země soběstačná. Druhým velkým Solónovým zásahem byla reforma politická. Rozdělil občany do čtyř tříd podle výnosu z pozemkového majetku. Podle těchto výnosů byly odstupňovány práva a povinnosti občanů. Příslušníci prvních dvou tříd mohli být voleni do nejvyšších úřadů a ve vojsku sloužili jako jezdci. Příslušníci třetí třídy mohli zastávat nižší úřady a ve vojsku sloužili jako těžkooděnci. Příslušníci čtvrté třídy měli jen právo účasti v lidovém shromáždění a ve vojsku sloužili jako lehkooděnci. Hrdelní soudnictví a vrchní dozor nad úředníky měl stále areopag. Solónovy reformy odstranily nejkřiklavější rozpory v athénské společnosti. Protože však Solón odmítl zasáhnout hlouběji do majetkových vztahů, projevila se nespokojenost nejchudších brzy znovu. Po krátkém období zmatku se vlády i v Athénách ujal tyran. Byl jím Peisistratos, příslušník významného rody. Učinil konec stranickým zápasům a věnoval se péči o Atiku s takovým úspěchem, že přivedl Athény k prvnímu vrcholu jejich rozkvětu. Vybudoval loďstvo a rozsáhlé diplomatické styky.

Po jeho smrti vládli jeho dva synové, kteří nakonec špatně skončili. Do čela Athén se dostal Kleisthenes. Reorganizoval správu státu tak, že se jejím základem stala příslušnost k určitým územím místo příslušnosti k příbuzenským celkům. Základní jednotkou územní organizace Atiky se staly démy. Ty fungovaly jako samostatné obce a jako základní správní a volební jednotky. Kleisthenovými reformami byl v Athénách ukončen přechod od aristokratického státu k plně vyvinuté demokracii založené na územní organizaci a odstupňování politických práv občanů podle majetku.

Ačkoli se Sparta nezrodila z pokusu vybudovat ideální stát, ale z úsilí o udržení moci, mohla by imponovat svou ukázněností, spořádaností a vzpourou proti lidské nedokonalosti. Z toho všeho však nakonec zbyla jen vojenská kázeň a omezení rodinného života.

Stejně tak v Athénách, kde si zakládali na své demokracii a kritickém rozumu nezahrnovali do své demokracie otroky ani cizince a někdy demokracie přecházela v populismus.

Z obou těchto nedostatečností bychom si měli i nyní vzít příklad a používat svého rozumu a schopností lépe než naši předkové.











Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.