Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

Bitva u Slavkova


Dne 2. prosince 1805 se na návrších a v údolích východně od Brna odehrála jedna z nejvýznamnějších událostí evropských dějin 19. století a zároveň jedna z nejproslulejších bitev napoleonských válek - bitva u Slavkova. Nasazenými silami a počtem mrtvých a raněných se slavkovská řež stala na dlouhou dobu nejkrvavějším a největším válečným střetem v českých zemích.

Hlavním dějištěm bitvy u Slavkova se stalo území mezi Brnem a Vyškovem o ploše přibližně 10 x 12 km. Na severu jej ohraničovala císařská silnice mezi Brnem a Olomoucí, na východě říčka Litava a její přítok

Počátkem prosince roku 1805 stanula v prostoru mezi Šlapanicemi a Slavkovem spojená rakousko-ruská vojska proti armádě francouzského císaře Napoleona I. Nejslavnějšímu Napoleonovu vítězství předcházelo skvělé tažení, v němž během dvou měsíců přinutil ke kapitulaci rakouskou armádu v Bavorsku a její zbytky, spojené s ruskými oddíly, zatlačil přes celé Dolní Rakousko až na Moravu k Olomouci. U Olomouce spojence posílila další ruská vojska a jejich početní síla přivedla ruského cara a rakouského císaře, přítomné u armády, k myšlence ofenzivního postupu proti Napoleonovi, a to bez ohledu na skutečnost, že se ze severní Itálie blížila na pomoc silná armáda arcivévody Karla. Spojenci vyrazili od Olomouce k Brnu a 2.prosince, ve výroční den Napoleonovy korunovace, se obě nepřátelské armády střetly.
Spojenci obsadili linii táhnoucí se od prostoru severně od olomoucké silnice přes Staré Vinohrady, dominantní pratecký kopec až na jih k Telnici. Jejich záměrem bylo úderem levého křídla rozbít pravé křídlo Napoleonovo, odříznout jej od jeho spojovacích linií s Vídní a zničit jej či zatlačit do Čech. K tomuto cíli disponovali oba spojenečtí monarchové asi 90 000 muži. Jejich protivník byl asi o 15 000 mužů slabší, ovšem vojensky mnohem zkušenější. Úderům spojeneckého levého křídla na Telnici a Sokolnice čelil jen poměrně nepočetnými oddíly, většinu své armády držel v záloze pro připravovaný zničující úder. Došlo k němu ve chvíli, kdy spojenci již téměř vyklidili pratecký kopec a obrovskou silou útočili na Sokolnice. Sbor maršála Soulta kryt mlhou nepozorovaně dorazil až k Pracím, prudkým náporem zaútočil na Staré Vinohrady a pratecký kopec a po urputném boji s rakouskými a ruskými jednotkami se jich zmocnil. Nepomohl ani zásah carské ruské gardy, bitva byla ztracena. Spojenci museli opustit bojiště a ve zmatku se stáhnout ke Slavkovu. Rakousko-ruské jednotky v prostoru Sokolnic poté byly z větší části obklíčeny a přinuceny ke kapitulaci. Jen malé části se podařilo uniknout přes hráze zamrzlých rybníků. Zde je nutno připomenout legendu, rozšiřovanou Napoleonem a živou do dnešních dnů, podle níž měly v rybnících zahynout tisíce ruských vojáků. V pramenech doložené výlovy rybníků, nařízené po bitvě, nalezly pouze utopené koně a ztracený válečný materiál.
Spojenecká vojska tedy ve svém středu a na levém křídle utrpěla katastrofální porážku. Zbýval ještě ruský sbor generála Bagrationa, jenž vedl poměrně izolovaný boj se sborem maršála Lannese u Tvarožné a v prostoru olomoucké silnice. Přestože i Bagration utrpěl značné ztráty, nebyl rozdrcen a se svým sborem jako jediný ustoupil v dobrém pořádku.
Spojenecká vojska nebyla již schopna boje a ustupovala směrem na Hodonín do Uher. Šestého prosince pak bylo ve slavkovském zámku podepsáno příměří, následované tzv. prešpurským mírem, přinášejícím Rakousku značné územní ztráty. Slavkovská bitva se stala v dějinách významným pojmem a sám Napoleon si ji cenil nejvýše ze všech bitev, které svedl.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.