Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů
Autor(asi): Python    |    Zobrazit obrázky k referátu    Tisk Vytisknout referát

Sekty v čr


Účelem tohoto materiálu je seznámit čtenáře s méně známými náboženskými skupinami, s nimiž se může setkat na území České republiky. Kromě tradičních náboženských společností (za ty se považují především církve a židovské náboženské obce) se u nás vyskytuje i množství společností, které jsou v naší kulturní oblasti vnímány jako netradiční, alternativní či nové. Některé z nich mohou mít i charakter sekty a mohou tedy znamenat pro své členy či pro společnost určité nebezpečí. Veřejnost zpravidla touží toto nebezpečí jasně definovat a vymezit jednoznačnou hranici mezi náboženskými společnostmi, které jsou užitečné a všeobecně přijímané, a mezi těmi, které si zaslouží označení sekta.
Slovo sekta totiž obecně již neznamená skupinu oddělenou od většího náboženského nebo politického hnutí, ale spíše skupinu, která nese výrazné sektářské znaky (blíže o nich v kapitole Nejdůležitější znaky sekt). Je ale třeba říci, že takové jasné oddělení v praxi není možné. Náboženské společnosti je spíše třeba vnímat jako škálu, na níž se sektářské tendence objevují v různé míře a která obsahuje i různé přechodové útvary. Tak se např. může stát, že se s jednotlivým sektářským chováním setkáme i ve společnosti, která sektou jistě není. Toto sektářské chování jedince může být způsobeno jen jeho osobní a duchovní nevyzrálostí. Rozdíl mezi kvalitní a nekvalitní náboženskou společností (sektou) tedy netkví v tom, že by se v té kvalitní nemohli vyskytovat lidé se sektářskou mentalitou. Skutečný rozdíl je v dalším vývoji takových osobností. Kvalitní náboženská společnost své následovníky vede dál k rozšíření obzorů, k přijímání podnětů z vnějšku, k promýšlení souvislostí, sebereflexi, k dospělé a odpovědné víře. Sekta má naopak zájem na tom, aby její členové zůstali ?dětmi?, a to jak ve smyslu duševní, tak duchovní zralosti, neboť dětská mentalita je pro ni z hlediska ovládání nejvýhodnější. Dále je třeba vzít v úvahu, že každá náboženská společnost nese na začátku svého působení rysy, pro něž může být považována za sektu. Její skutečná kvalita se projeví až tehdy, kdy dané společenství již není tak zcela nové a kdy je již možno poznat, zda se vyvíjí zdravě, či nikoli. Za nejdůležitější kritérium v tomto směru je možno považovat postavení jejího vůdce. Záleží např. na tom, zda připustí, že může být ve své roli nahraditelný a vystřídatelný na základě volby členů. V těch společnostech, v nichž je řadovým členům umožněno se demokraticky podílet na správě, náboženské orientaci i způsobech fungování, je velká naděje, že jejich vývoj s sebou přinese i upuštění ode všech sektářských praktik, které jejich vznik mohly doprovázet. Konečně je třeba připomenout, že i v rámci širších nesektářských náboženských společností se mohou vyskytnout společenství, která mají charakter sekty. Záleží pak na tom, zda ona široká společnost má dostatek chuti a síly se s těmito jevy vypořádat. Mělo by být samozřejmé, že sektářské praktiky budou odhaleny, diskutovány a kritizovány již uprostřed této společnosti. Z doposud řečeného tedy vyplývá, že na škále náboženských společností je možný pohyb a žádná skupina by neměla být považována ani za beznadějně sektářskou, ani za zcela bezchybnou. S vědomím této skutečnosti jsou koncipovány i následující stránky. Nejsou na nich jasně oddělené a odsouzené sekty, nýbrž největší prostor je dán sektářským znakům, jejichž pomocí je pak možno každou náboženskou společnost individuálně posuzovat. Těmto znakům předchází kapitoly o církvích a mimokřesťanských náboženstvích a o právním postavení náboženských společností v České republice. Zbytek materiálu je pak věnován skupinám, které nejsou příliš známé a tradiční a které ? někdy právem ? často čelí podezření z toho, že jsou sektami.


Církve a mimokřesťanská náboženství
Nejsilněji zastoupeným náboženstvím v České republice je křesťanství. Jeho největším představitelem je římskokatolická církev. Další křesťanské církve jsou sdruženy v Ekumenické radě církví (ekumenismus = hnutí, které se snaží překonat roztříštěnost křesťanských tradic). Jejími členy jsou: Církev československá husitská, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev metodistická, Bratrská jednota baptistů, Jednota bratrská, Církev bratrská, Pravoslavná církev v českých zemích, Starokatolická církev v ČR, Slezská církev evangelická a. v. (= augsburského vyznání), Evangelická církev a. v. v ČR a Apoštolská církev. Přidruženými církvemi jsou Armáda spásy a Česká biskupská konference, která reprezentuje římskokatolickou církev. Statut pozorovatele Ekumenické rady církví má Církev adventistů sedmého dne a Federace židovských obcí v ČR. Mimo Ekumenickou radu zatím stojí Křesťanské společenství.
S křesťanskou tradicí jsou spjaty i další skupiny, které se ovšem zpravidla mezi běžné církve nepočítají: Pražské společenství Kristovo, Církev Pánova, Kristova obec, Náboženská společnost československých unitářů, Církev Nového Jeruzaléma (swedenborgiáni), Křesťanská věda, Univerzální život, branhamisté a další. Několik dalších (Moonovo hnutí, mormonismus, hnutí víry, Rodina a svědkové Jehovovi) je zmíněno v druhé části tohoto materiálu. Judaistické náboženství je u nás zastoupeno 10 náboženskými obcemi, sdruženými ve Federaci židovských obcí v České republice.
V poslední době se i u nás často zmiňuje islám. Několik muslimských organizací u nás, z nichž nejaktivnější jsou pravděpodobně Nadace pro zřízení a provoz islámského centra v Praze a v Brně, zastřešuje a před veřejností nejčastěji zastupuje Ústředí muslimských náboženských obcí. První mešita v České republice byla slavnostně otevřena v červenci 1998. O víře bahá´í, která má kořeny v islámu, pojednává kapitola na konci této přílohy.
Rovněž několik hinduistických skupin je podrobněji zmíněno ve druhé části (hnutí Haré Kršna, Jóga v denním životě, Osho, Sahaja joga, Sri Chinmoy, Transcendentální meditace). Kromě nich zde jmenujme ještě Misi Čaitanji Siddhaswarupanandy Paramahamsy, zvaného též krátce Jagad Guru, následovníky pravděpodobně nejúspěšnějšího a nejvlivnějšího současného indického duchovního vůdce Sathya Sai Baby, či komunitu příslušníků hnutí Ananda márga (kteří vystupují též jako Česká neohumanistická společnost).
Z buddhismu jsou v České republice nyní již zastoupeny všechny významné směry. Théravádový (jižní) buddhismus je pěstován např. ve společnostech Přátelé Dhammy či Bódhi (v Praze a Pardubicích). S tibetským buddhismem diamantové cesty je možno se setkat v centru Karma Dubgji Ling Praha, založeném lamou Ole Nydahlem, který je duchovním vůdcem Společnosti Diamantové cesty. V Brně je tibetský buddhismus praktikován ve skupině Přátel tibetského buddhismu a učení Šambhala. Zenový buddhismus se pěstuje na př. ve společnostech korejského stylu Kwan Um nebo ve Středoevropské zenové asociaci. Zenovým buddhismem jsou inspirovány i školy bojového umění kung-fu, karate, aikido a další.
Posledních několik let přineslo oživení zájmu o ezoterismus, skrytou a výlučnou podobu některých náboženství, která je přístupna pouze zasvěceným (ezoterní = vnitřní). V západním ezoterismu najdeme tradice křesťanských legend (např. o svatém grálu), gnóze a mystérií, judaismu, islámu i starověkých náboženství Egypta a Předního východu. Podle egyptského boha Thovta, řecky nazývaného Hermes, se západní ezoterismus nazývá někdy též hermetismus.
Ezoterických kroužků a škol je u nás celá řada. Z těch uzavřenějších jmenujme např. Společnosti přátel (žáci G. I. Gurdžieva), komunitu s mnoha sektářskými a nebezpečnými rysy Most ke svobodě na Brněnsku či Řád ochránců Boží vůle na Zemi. Vlastní ezoterickou školu filozofického vzdělání, ale současně i mesiášských vizí pro tento svět vytvořila mezinárodní organizace Nová Akropolis. Ezoterní kořeny mají i společenství svobodných zednářů a rosikruciánů. Zdá se však, že alespoň prvně jmenovaní od náboženství v posledních desetiletích ustoupili a že nyní výrazně převládají společenské zájmy nad náboženskými.
Propracovaný systém výkladu světa ? antroposofii ? vložil do esoterismu 20. století Rudolf Steiner. Jiný ezoterický systém přinesl v první polovině 20. století Oskar Bernhardt, zvaný Abd-ru-shin, a založil tak Hnutí Grálu. Na něho navázal u nás v 90. letech Jan Dvorský a jeho skupina Imanuelitů. O všech třech těchto významných skupinách pojednávají kapitoly ve druhé části této přílohy.
Ezoterismus zbavený svého duchovního základu a pokleslý na magické praktiky se označuje jako okultismus (lat. occulta = skryté věci). Nalezneme v něm spiritismus, věštecké praktiky i snahu magicky řídit nejen vlastní život, ale i životy druhých lidí. I tyto praktiky sdružují zájemce do několika kroužků. Extrémní a zároveň populární formou magie je satanismus. I o něm je zmínka ještě dále stejně jako o hnutí Nového věku, jehož ezoterický kořen je též velmi významný.
Rysy náboženství zvláště v jeho sektářské podobě můžeme pozorovat i u hnutí, která nemají zdánlivě s náboženstvím nic společného nebo ani nic společného mít nechtějí. Zřetelné rysy sekty má svérázná psychoterapie zvaná dianetika, jejíž praktikanti se ovšem časem za náboženství sami prohlásili, když utvořili scientologickou církev (viz též dále). Charakter sekty mohou mít i politické strany či hnutí (např. Humanistické hnutí). Sektářské prvky je možno nalézt i v hnutí skinheads, mezi extrémními ekologickými aktivisty či mezi příslušníky národně konzervativních klubů a dokonce i v obchodním způsobu zvaném multi-level marketing. Náboženskou oddanost věci a fanatismus v získávání dalších stoupenců vzbuzují také organizace využívající pyramidový efekt (Vanilla).


Postavení náboženských společností v ČR
Náboženské společnosti v České republice žijí stále ještě v napětí mezi dědictvím legislativy komunistického období a náboženskou svobodou. V éře vlády komunistické strany byla náboženská svoboda značně omezena. Vláda tehdy nedovolila žádnou náboženskou činnost, která by nebyla povolena státem. Záminkou k tomuto omezení byla údajná podpora náboženství tím, že stát povolené náboženské společnosti zajišťoval finančně. Důsledkem této ?podpory? pak byla možnost státního dohledu nad náboženskými společnostmi. Počet náboženských společností, které byly za těchto podmínek v České republice povoleny, dosáhl na konci komunistického období 18. Bezprostředně po změně společenských poměrů ? začátkem roku 1990 ? byla na základě tohoto zákona povolena činnost ještě též Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů (tzv. mormonům).
V roce 1991 byl přijat Zákon č. 308/1991 ?o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností?. Podle tohoto zákona mají registrované církve a náboženské společnosti v České republice nárok na přístup jimi pověřených osob, vykonávajících duchovenskou činnost, do veřejných sociálních a zdravotnických zařízení, ubytovacích prostor vojenských útvarů, vězení apod. Jako jedna z podmínek zahájení registračního řízení byl stanoven závazný počet osob, kteří se k této náboženské společnosti hlásí. Jiné výhody vyplývají registrovaným náboženským společnostem ještě i z jiných zákonů (týkají se zajištění platů duchovních, celních sazeb dovážené literatury apod.).
Církve a náboženské společnosti, které byly povoleny před přijetím tohoto zákona, se považují za registrované i nadále. Kromě již jmenované církve mormonů to byly tyto společnosti: Apoštolská církev v ČR, Bratrská jednota baptistů, Církev adventistů sedmého dne, Církev bratrská, Církev československá husitská, Církev řeckokatolická, Církev římskokatolická, Českobratrská církev evangelická, Evangelická církev a. v. v ČR, Evangelická církev metodistická, Federace židovských obcí v ČR, Jednota bratrská, Křesťanské sbory, Náboženská společnost československých unitářů, Novoapoštolská církev v ČR, Pravoslavná církev v českých zemích, Slezská církev evangelická a. v. a Starokatolická církev.
Počet osob nutný k zahájení registračního řízení byl vzhledem k nevyřešeným restitučním otázkám, a tím k dále trvající finanční závislosti církví a náboženských společností na státu, stanoven zákonem č. 161/1992 ?o registraci církví a náboženských společností? na deset tisíc zletilých osob. Pokud by žádající organizace byla členem Světové rady církví, počet zletilých osob by musel dosáhnout alespoň pěti set. Kvůli těmto podmínkám se množství nových náboženských směrů ocitlo mimo možnosti státní registrace. Po přijetí tohoto zákona tak mohly být registrovány pouze dva náboženské subjekty: Náboženská společnost Svědkové Jehovovi a Luterská evangelická církev a. v. v ČR.
Ačkoli se původně jistě předpokládalo rychlé snížení tohoto počtu v souvislosti s novou úpravou vztahu státu k církvím a náboženským společnostem, doposud k tomuto snížení nedošlo. Právem lze tedy mluvit o určité diskriminaci těch náboženských směrů, kterým za komunismu u nás nebylo dovoleno působit vůbec a které doposud nemají požadovaný počet členů. Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že registrace dnes již nemá na praktický náboženský život téměř žádný vliv. I neregistrované náboženské společnosti se mohou svobodně sdružovat, vykonávat náboženské úkony, vydávat a šířit literaturu apod. Kvůli získání statutu právnické osoby se často nechávají zaregistrovat jako občanská sdružení nebo nadace.
Největší význam státní registrace tak dnes leží pravděpodobně v oblasti veřejného mínění. Ve veřejnosti stále přetrvává přesvědčení, že registrací stát deklaruje určitou solidnost a spolehlivost registrované náboženské společnosti, nebo že dokonce důvěryhodnost této společnosti garantuje. To samozřejmě není možné ani žádoucí. Taková garance by totiž nutně znamenala možnost zásahu státu do vnitřních záležitostí náboženských společností. Připuštěním takové možnosti by se situace náboženských společností nebezpečně přiblížila stavu v době komunistické nesvobody.
Přesvědčení o vyšší kvalitě těch náboženských subjektů, kterým stát udělil registraci, je tedy nesprávné i dnes. Vzhledem k povaze dosud registrovaných církví a náboženských společností však nemusí být toto přesvědčení zatím příliš nebezpečné. Nebezpečným se ovšem stane jistě v budoucnosti, až bude nutný počet členů registrující se náboženské společnosti snížen, a bude tak moci být registrováno snad i několik desítek dalších společností. Mezi nimi se ocitnou jistě i společnosti zcela nedůvěryhodné. V budoucnosti tak již v žádném případě nebude možné se v posuzování kvality náboženských společností jakkoli spoléhat na jejich právní status, nýbrž bude nutno se rozhodovat na základě vlastního úsudku, znalostí a zkušeností či na základě obecného veřejného mínění.


Nejdůležitější znaky sekt
Původní význam slova ?sekta? jako skupiny oddělené (lat. secare = řezat, sekat) od většího náboženského nebo politického hnutí dnes nevyhovuje. Stejné znaky jako ?tradiční? sekty nesou i skupiny, které se od žádného takového celku neoddělily. Slovem ?sekta? se dnes spíše označuje skupina, která nese některé z následujících znaků.
Na tzv. sektách bývá již při prvních kontaktech nápadné, že v nich nevládne atmosféra svobodného myšlení a rozhodování. Vnějšímu pozorovateli mohou jejich členové připadat jakoby ?programováni?, bez schopnosti vlastního úsudku, který by překračoval předem dané mantinely, bez ochoty pohledět na cokoli, co se týká jeho skupiny, s nadhledem či s odstupem. Jejich rozhodování je sice deklarováno jako naprosto svobodné a oni sami se (alespoň někdy) svobodně cítí, jejich okolí však jejich slova považuje za fráze a jejich chování za strojené a křečovité.
Příčinou nápadné absence svobody bývá nevídaně silná autorita. Výroky zakladatele, vůdce, mesiáše, vedoucích výborů nebo jiných orgánů jsou považovány za závazné a nezpochybnitelné a těmto lidem jsou přisuzovány božské atributy. Vedoucí nejsou autoritami pouze v určitých otázkách nebo do určité míry tak, aby byl ještě ponechán prostor pro individuální rozhodování, ale činí si naopak nárok předepisovat recepty na všechny oblasti života a nepřipustit alternativy.
Koncentrace moci v rukou vedení takové náboženské skupiny je také důvodem, proč její literatura bývá šířena z jednoho centra a proč nebývají obvyklé žádné spontánní lokální aktivity. Ze stejného důvodu tyto skupiny také svým členům silně nedoporučují sledování televize, poslech rozhlasu, četbu knih, novin či časopisů, které neprošly schválením těch, kteří stojí v hierarchii skupiny alespoň o stupínek výše. Přijímání informací nestandardními a nekontrolovanými kanály je chápáno jako nebezpečné nebo přinejmenším jako ztráta času.
Poslušnost autoritám nebývá ovšem přijímána jako omezení, ale spíše jako úleva. Tato poslušnost totiž odnímá břemeno rozhodování a odpovědnosti za nesprávná rozhodnutí. Odpovědnost za běžného člena nese silný vůdce, obklopený často světovou organizací. Složitý život plný nesnadných rozhodování se pak redukuje na jedinou a přehlednou otázku poslušnosti. Autorita je z náboženských důvodů nezpochybnitelná a cesta poslušnosti se může stát lákavým únikem od povinností dospělosti.
Jednoduchými ?pravdami? a zpravidla jediným receptem na všechny otázky autorita snadno vyplní pocit prázdnoty, který může být zvláště v konzumní společnosti a zvláště v určitých životních periodách a situacích pociťován velmi palčivě. Snadnými řešeními nasytí jeho duchovní hlad a uspokojí jeho (třeba dosud nepřiznanou) touhu po odpovědi na existenciální otázky. Umožní mu smysluplné využití času ve službě pro organizaci, dá jasný životní program, který se kryje s ideály organizace, a prosvětlí budoucnost.
Základní prvky víry mohou být v sektě fixovány v extatických či hypnotických stavech. Je pochopitelné, že ?pravdy?, které členové přijali tímto způsobem, jsou zvnějšku jen velmi těžko zpochybnitelné. Na straně člena sekty vždy stojí argument jejich vlastního prožitku či ?svobodného a nezávislého? objevu. Není snadné v těchto případech vysvětlit, že do takových ?pravd? může být člověk docela snadno vmanipulován. Podobně mohou sloužit i změněné stavy vědomí, způsobené např. meditací, společným zpěvem, hlubokým dýcháním, rytmickou hudbou apod.
Druhou stranou této mince bývá podceňování rozumu. Zkušenosti, pocity a zážitky jsou před rozumem upřednostňovány. Bývá snižována hodnota poznání a nezřídka se opovrhuje vzděláním. Vyloučeno je jakékoli kritické posouzení autoritativní ?pravdy?. Pokud se v ?pravdě? ukáží mezery, neosvědčí se či pokud se nesplní její předpoklady a předpovědi, vina za to neleží nikdy na straně ?pravdy?, ale na straně jejích příjemců, kteří ji údajně nesprávně pochopili.
Silná autorita na druhou stranu umožní členu sekty zažívat pocit moci a důležitosti. Bývá pro něho lákavé příslušet k organizaci, která dříve či později bude vládnout nad tímto světem a která si už nyní činí nárok na vlastnictví klíče k řešení všech jeho problémů.
Už jen z těchto důvodů nebývá potřeba, aby bezvýhradná poslušnost byla vynucována. Jen se předpokládá a stává se pak záležitostí cti a nejlepšího svědomí následovníků, aby přání svých autorit vyplňovali. Jemný, nenápadný a většinou nepsaný tlak ze strany skupiny zajistí poslušnost daleko snadněji než jakékoli kázeňské prostředky. Alternativou absolutní poslušnosti je totiž pouze opuštění skupiny.
Opustit takovou skupinu je ovšem většinou téměř nemožné, takže je možno mluvit o určitém typu silné závislosti. Jedním z nejdůležitějších důvodů této závislosti jsou emoce. Již při získání pro skupinu hrály city pravděpodobně rozhodující úlohu ? adept byl obklopen lidmi, kteří ho oceňovali, dávali mu najevo svou lásku, přesvědčili ho o bezproblémovosti vztahů mezi sebou a vzbudili v něm touhu mezi ně patřit. Pokud toto tzv. bombardování láskou probíhalo v dostatečné intenzitě, nakonec rád přijal za své vše, co mu splnění této touhy umožnilo. Opustit po tomto procesu skupinu by pak znamenalo ztrátu této možná nejdůležitější oblasti jeho citového života.
Při náboru do sekty jsou ale využívány i jiné metody psychické manipulace. Vytvoří se např. taková atmosféra, aby adept nabyl dojmu, že se právě nyní jedná o jedinečnou příležitost, pro niž se vyplatí dát stranou i část svého pohodlí. V prostředí ?bojové pohotovosti? bývá natolik zahlcen novými informacemi a setkáními s množstvím nových, zajímavých a ?milujících? lidí, že je jeho pozornost a možnost kritického posuzování velmi oslabena. Bývá připraven o volný čas a dostatek spánku, takže má málo příležitostí a sil si svou novou situaci promyslet a zhodnotit ji. Velmi silný bývá tlak skupiny, do níž jsou vmíšeni pokročilí členové, s nimiž se mohou adepti snáze identifikovat a které postupně přijímají za vzory svého chování. Je paradoxní, že tento nábor noví členové vnímají jako ?svobodné rozhodnutí? a skupinou jsou pochopitelně v tomto vnímání utvrzováni.
Tam, kde byla zpočátku ? při náboru do sekty ? láska, ovšem časem přichází strach a vnitřní napětí. Nováček dříve či později pocítí, že láska, jíž byl v době ?líbánků? v sektě obklopen, není bezpodmínečná. Bývá vázána na jeho výkon. Časem mu skupina začíná dávat najevo, že by pro ni měl pracovat.
Výsledky práce člena sekty bývají dávány do přímé souvislosti s jeho duchovní pokročilostí. Je za ně tedy plně odpovědný. Za jakýkoli neúspěch osobní či kolektivu se člen sekty cítí osobně vinen. Žije ve stálém vědomí drtivé nedostatečnosti. Pocit viny se stává účinným hnacím motorem a způsobuje často až neuvěřitelné výkony jednotlivých členů sekty.
Neúspěchy ani jiné problémy se neřeší. Pokud se problém stane zřejmým, ?ordinuje se? pouze více četby posvátných textů, více poslechu motivačních kazet, více modliteb či meditace, větší objem práce pro sektu, větší oddanost apod. Největším zatížením vinou a totální životní prohrou by bylo sektu opustit. K tomu ovšem nalézají sílu jen lidé mimořádně silní nebo mimořádně zoufalí.
Na základě přístupu k informacím se v sektách vytváří hierarchie ? dosáhnout vyššího stupně v žebříčku skupiny znamená vědět o skupině více, To vede k utajování informací před veřejností a před méně pokročilými členy a ke vzniku dvojího druhu literatury ? pro vnější propagaci a pro vnitřní potřebu. Utajeny bývají ty informace, které by pro ně mohly být zatím nestravitelné (o okolnostech založení skupiny, osobnosti vůdce apod.) nebo pro něž se zatím nemohli dostatečně osvědčit či skupině zavázat (politické cíle, hospodaření apod.).
Nejsou to ovšem jen pozitivní city, jimiž je jedinec motivován a které podporují jeho příslušnost k tomuto typu náboženské společnosti. Sekty cílevědomě a trpělivě budují ve svých členech představu nebezpečného nepřítele (může jím být např. vláda, psychiatři, komunismus, ?systém? tohoto světa apod.), který sektu neustále pronásleduje a před nímž je nutno mít strach. Kreslí černobílý obraz, v němž se vše dobré nachází v jejich ?světě?, vše zlé, zkažené, povrchní, podléhající zkáze či finální atomové bitvě ve světě mimo tuto skupinu. Podobně před příchodem do skupiny bylo vše zlé nebo alespoň nesprávné (často včetně rodinného života, přátel, zaměstnání apod.), po příchodu se vše rázem ocitlo v jásavém světle. Překročit tedy tuto hranici mezi ?my? a ?oni? či dobrem a zlem a opustit takovouto skupinu je totéž jako vydat se do nepřátelského světa, jehož případná skutečná nebezpečnost byla černobílou propagandou mnohonásobně zveličena.
S černobílým obrazem světa souvisí i výlučnost, která je pro sekty tak charakteristická. Tyto společnosti vzbuzují ve svých členech pocit výjimečnosti a nadřazenosti, která může být dána buď zvláštním a jedinečným poznáním, jehož se jim údajně dostalo, nebo posláním, k němuž byli vyvoleni. Taková poznání či poslání jsou považována za důležitá až v kosmickém dosahu. Většinou sekta zahrnuje do svého výkladu světa i periodizaci dějin. V takovém případě se obvykle ocitáme právě v poslední nebo jinak vrcholné etapě. Není tedy třeba připomínat, že tyto pocity výlučnosti dodávají následovníkům takových skupin sebevědomí a posilují jejich postavení ve společnosti. Opustit skupinu tohoto typu znamená současně opustit i prostředí společenské seberealizace a zradit to, co v člověku utváří pozitivní obraz o něm samém.
Pocit výlučnosti musí být nasycován poukazem na odlišnosti od víry či náboženské praxe jiných náboženských společností. Tyto odlišnosti je pro pocit výlučnosti třeba zdůraznit a lpět na údajně jediném správném výkladu světa nebo literárních pramenů, z nichž skupina čerpá (např. bible, koránu, véd nebo i jiné literatury). Tak je na jedné straně velmi posilován fundamentalismus a přímočarý přístup ke všem problémům, na druhé straně je zcela znemožněn dialog s jakýmkoli jiným příbuzným společenstvím. Opuštění takto výlučné skupiny je velmi nesnadné, neboť s sebou nese i ztrátu majitelství pravdy a výhody jednoduchých odpovědí na složité otázky. Ve vztahu k jiným skupinám pak s sebou nese i nutnost přiznání vlastních limitů.
Fundamentalismus vede nutně k tuhému legalistickému (zákonickému) způsobu života, který ovládá nejen duchovní praxi členů sekty, ale i detaily praktického života. V sektě je vše sešněrováno velkým počtem předpisů, určujících oblečení, účes, jídelní zvyky, denní režim, výběr partnera, sexuální život atd. Není podporováno svobodné sebevyjádření (např. umění), humor ani kreativita.
Doba členství v sektě přinese členu zpravidla velké množství myšlenkových stereotypů, jež není snadné ani po případném odchodu z této společnosti opustit. V některých skupinách jsou předepsány vzorce, podle nichž členové vedou rozhovor na jednotlivá témata, jinde je nutné osvojit si speciální pojmy formou slovníkových definicí, v jiných je nutné mnohonásobné opakování manter. V mnoha se určité ?základní pravdy? opakují tak dlouho, až není dost dobře možné je ani zpochybnit. Sekty také často vedou své členy k tomu, aby si ?vyčistili? mysl od všeho, čím byla před příchodem do skupiny ?zanesena?, a zavrhli tak do té doby používané ?nesprávné? způsoby myšlení.
Tyto všechny charakteristiky činí ze sekty uzavřenou společnost. Projevuje malý zájem o život vnější společnosti, její členové se zřídka angažují v politických stranách, občanských sdruženích či sportovních klubech. Zcela výjimečná je i dlouhodobá a konkrétní sociální práce. Uzavřena je i vůči vnějšímu posuzování a kritice (kritik nemá pro její členy žádnou autoritu a patří ostatně do vnějšího ? nepřátelského ? světa) a vůči svobodnému toku informací vůbec. Sekta nechápe sebe samu jako otevřenou každému bez ohledu na jeho motivy a postoje. Daleko více jí jde o vytržení člověka z jeho dosavadního působiště a bezohledné ovládnutí.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.