Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

Sudokopytníci


Sudokopytníci

Jak sudokopytníci, tak lichokopytníci patří do velkého nadřádu kopytnatých. Obě tyto skupiny mají základní společný znak. Jejich drápy se přeměnily v kopyta. Rohovitá kopyta kryjí poslední rozšířené články prstů ze všech stran a chrání tak špičky prstů, po nichž se tato štíhlonohá zvířata většinou pohybují. Je to zařízení nesmírně účelné.Kopytnatci se živí rostlinnou potravou a jejich zuby nejsou proto žádnou spolehlivou zbraní. V nebezpečí zachraňují kopytnatce nohy. Jedině rychlým během se brání šelmám, a proto se jejich vývoj ubíral směrem ke zdokonalení nohy běhavého typu. Vymřelé i žijící formy kopytníků ukazují, že nejrychlejší běžci se vyskytují mezi těmi z nich, u nichž došlo během vývoje k maximální redukci prstů.

Zatímco u lichokopytníků spočívá váha těla na jediném, kopýtkem opatřeném prstu, sudokopytníci se opírají o dva prsty. Osa jejich nohy probíhá mezerou mezi třetím a čtvrtým prstem, které se co do velikosti a tvaru shodují. Odpovídají prostředníku a prsteníku lidské ruky. Ostatní prsty jsou buď zakrnělé, nebo zcela chybějí. Je-li vyvinut druhý a pátý prst, zvířata na ně stejně nedošlapují, neboť oba jsou posunuty vzhůru, takže se země nedotýkají. Výjimku tvoří tropičtí hroši, kteří mají všechny čtyři prsty stejně velké.Většina sudokopytníků patří do skupiny přežvýkavých. Jsou to zvířata živící se rostlinnou potravou, jíž zkonzumují velké množství. Zpracování potravy v jejich těle probíhá ve dvou etapách. Především to je údobí spasení co největšího objemu potravy a potom její ekonomické zpracování. Druhá fáze nevyžaduje žádnou vnější aktivitu zvířete a probíhá v době odpočinku a klidu. Žaludek přežvýkavců má několik dílů (zpravidla čtyři). První oddíl se jmenuje bachor a je jakýmsi zásobníkem potravy, kde se potrava jen změkčuje, ale netráví. Odtud prochází do čepce, z něhož je v době klidu vrácena zpět po soustech do ústní dutiny a tam znovu důkladně přemílána. Zvláštní rýhou jícnu přichází rozmělněná potrava do třetího oddílu, do knihy. Vlastním trávicím orgánem je poslední žaludeční oddíl - slez. Ten obsahuje trávicí fermenty. Trávení rostlinné potravy je pomalé a probíhá hlavně ve střevech. Proto všichni sudokopytníci mají velmi dlouhá střeva. Na trávení celulózy se účastní velké množství baktérií v zažívacím traktu.Nepřežvýkaví sudokopytníci, k nimž patří i naše divoké prase, dělený žaludek nemají. Rozdíl mezi přežvýkavými a nepřežvýkavými se projevuje nejen utvářením zažívacího ústrojí, ale i chrupu. Prasata se neživí jenom rostlinnou potravou, ale prostě vším, co se sežrat dá. Proto je označujeme jako všežravce. V jejich chrupu nacházíme všechny typy zubů. Neprojevuje se tedy u nich žádná specializace k určitému druhu potravy. Stoličky jsou široké a na žvýkací ploše mají hrbolky, takže připomínají spíš zuby medvěda než býložravce. Jenom špičáky mají tvar a postavení pro prasata typické. Naproti tomu chrup přežvýkavců je jednostranně zařízen k přijímání a zpracování rostlinné potravy. Horní řezáky zcela chybějí. Namísto nich je jen plochá chrupavčitá deska, na niž přežvýkavci při pasení přitisknou trs trávy spodními řezáky a pohybem hlavy jej uškubnou. Špičáky z horní čelisti zmizely úplně, nebo jsou zakrnělé a bez funkce. Na spodní čelisti mají tvar řezáků, k nimž se přimykají. Zato stoličky a třenové zuby jsou mohutně vyvinuty, mají ostré lišty a hodí se výborně k rozmělňování potravy. Počet zubů u sudokopytníků značně kolísá, ovšem pro každý druh je specifický. Mohou mít 28 až 44 zubů. Samci bývají v těle mohutnější než samice. Samce u většiny přežvýkavých poznáme snadno i podle zvláštních útvarů na lebce, jimž u jelenovitých říkáme parohy, u turovitých rohy. Oba tyto útvary se podstatně liší svým vývojem i vnitřní stavbou. Paroží není útvar stálý, jímž by se zvíře honosilo po celý život. Parohatí v určitém období paroží shazují a nasazují nové. Nový paroh vyrůstá z takzvaných pučnic, což jsou výběžky čelní kosti. Po odpadnutí starého parohu začne se na povrchu pučnice zmnožovat pojivová parožní tkáň a kost parohu začne pomalu růst. Nový paroh je obalen jemnou kůží, protkanou bohatě nervy a cévkami, které přivádějí potřebné živiny. Myslivci říkají, že v tu dobu je paroh v lýčí. Jakmile paroh doroste a zkostnatí, zastaví se přívod živin a kůže na povrchu parohu začne odumírat. Staré kůže se jeleni zbavují tím, že paroží "vytloukají" o stromy a o větve. Po vytlučení se paroh zralý a představuje vlastně obnaženou kost. Paroží uzrává zpravidla před říjí, neboť v době námluv je tento zajímavý útvar znakem mohutnosti a síly samců, kteří parohů využívají i v osobních bojích o samice. Někteří jelenovití mají parohy jednoduché, jiní bohatě větvené, košaté, s vytvořenými korunami nebo se širokými lopatami (los, daněk). Bohatě větvené paroží však nenaroste zvířeti hned. Tak například jelen má ve druhém roce života první paroží typu špičáka, což je paroh jednoduchý, nerozvětvený. V dalším roce to už může být vidlák, šesterák nebo osmerák (se dvěma až čtyřmi výsadami na každém parohu.) Velmi záleží na zděděných vlohách a na úživnosti prostředí, jaké paroží nasadí jelen v dalším roce. Za nepříznivých okolností může to být šesterák (dokonce i vidlák), ale nadějný jelen může dosáhnout i paroží desateráka. Už z těchto příkladů vidíme, že podle počtu výsad nelze odhadovat věk samčí zvěře, jak si lidé často myslí. I poměrně mladý jelen může mít velké množství výsad. Naproti tomu jedinec přestárlý, takzvaný zpátečník, mívá na konci života výsad méně a může končit zase vidlákem. Stáří odhadneme spíš podle obrusu chrupu nebo podle tvaru pupnic, které jsou s postupem věku stále nižší a širší. U srnců, kteří zpravidla dosahují jen tvaru šesteráka, nelze podle počtu výsad vůbec na stáří jedince usuzovat. U daňka probíhá vývoj paroží poněkud rychleji, neboť daněk může mít vyvinuté "lopaty" už ve druhém paroží. Roh turovitých savců útvarem stálým, který není shazován a každoročně vyměňován. Malé rohy mívají někdy i samice, kdežto parohy jsou výhradní ozdobou samců (s výjimkou soba, u něhož nosí jednoduché parohy i samice). Rohy jsou jen zřídka přímé. Obyčejně jsou prohnuté nebo zatočené. Jejich růst podléhá různým vlivům; závisí hlavně na jakosti potravy a na stupni dospívání zvířete. Na rozích tak vznikají prstence, tj. silnější a slabší místa, která bychom mohli přirovnat k letokruhům stromů. Podle nich se do určité míry dá stanovit věk zvířete. Nutno ovšem připomenout další zásadní rozdíl mezi rohem a parohem, a sice, že roh dorůstá na bázi, kdežto paroh na špičce.Mláďata sudokopytníků přicházejí na svět velmi dokonalá a již za několik hodin po narození jsou velmi čilá a mohou už matku doprovázet. Jsou často jinak zbarvena než rodiče. Někdy jsou pruhovaná, jindy skvrnitá. Mléčné žlázy v podobě vemínek jsou umístěny mezi zadníma nohama matky a mají 2 až 4 struky. Výjimku tvoří prasata.

Sudokopytníci žijí ve všech dílech světa kromě Austrálie a Nového Zélandu. Ale i tam byli poměrně nedávno některé druhy vysazeny (jelen) a docela dobře se jim tam vede. Skoro všichni jsou lovnou zvěří a některé druhy daly vznik cenným hospodářským zvířatům, bez nichž by se dnes člověk neobešel.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.