Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů
Autor(asi): jej    |    Zobrazit obrázky k referátu    Tisk Vytisknout referát

Stonek


Je jedním ze základních rostlinných orgánů; dorůstá na vrcholu a větví se v úžlabí listů. Zajišťuje spojení mezi kořeny a listy ? proudí jím roztoky živin odebíraných kořeny z půdy a z listů putují zpět do podzemních částí zásobní látky vytvořené v procesu fotosyntetické asimilace. Kořen byliny bývá často bohatě větven a směrem vzhůru se prodlužuje činností dělivého pletiva. Nese pupeny (základy listů a postranních větévek) a reprodukční orgány.

Byliny jsou rostliny se šťavnatým, nezdřevnatělým stonkem. Dužnatý stonek, který nese listy a větví se, se nazývá lodyha. Bezlistý stonek, zakončený květem nebo květenstvím, je stvol (například u tulipánu). Odumírá ještě téhož roku.

Stéblo je stonek trav, rostlin z čeledi lipnicovitých, ke kterým patří také kulturní druhy a odrůdy, například obilí. Bývá duté (jen výjimečně je plné) a je rozděleno kolénky v jednotlivé články. Nad kolénkem je úsek, ve kterém stéblo roste do výšky. A někdy přímo do úctyhodné výšky, jako například bambus! Stonek může být přímý, vystoupavý, poléhavý, plazivý, ovíjivý nebo popínavý.

Liána je rostlina, která koření v zemi. Má stonek zdřevnatělý, ale ochablý, neschopný vzpřímeného růstu bez opory. Opírá se proto o sousední dřeviny bočními větvemi či ostny (například růže), nebo příčepivými kořeny (například břečťan). Úponkatá liána se přidržuje pomocí úponek (například čočka), ovíjivá liána se kolem opory ovíjí svým stonkem (například chmel).


Povrch stonku bylin pokrývá pokožka, tvořená krycím pletivem. Může nést různé výčnělky (výrůstky) nebo chlupy. Chlup je útvar jednobuněčný nebo vícebuněčný. Podle funkce se rozeznávají chlupy krycí (jsou měkké, tvrdé, štětinkovité, větvené a jiné); nejčastěji to jsou mrtvé buňky, které nevylučují žádné látky; dále existují chlupy žláznaté (žlázky), které vylučují vodu, sliz, pryskyřice a jiné látky. Chlupy žahavé obsahují specifické látky, například chlupy kopřivy jsou duté, po doteku se jim odlomí špička a vyteče z nich malé množství kyseliny mravenčí; na dotek kopřiva, jak známo, ?pálí?. Chlupy absorpční přijímají z okolního prostředí vodu s rozpuštěnými látkami (například kořenové vlášení nebo trávicí chlupy některých druhů masožravých rostlin). Stejnou funkci jako chlupy mohou na rostlině zastávat také různé vícebuněčné výrůstky (čili emergence); na jejich stavbě se podílejí i podpokožkové buňky. Výrůstkem tohoto typu jsou například trny růže; může v nich být obsažen i svazek cévní.

Pod pokožkou je několikavrstevná primární kůra, vznikající ze základního pletiva, a uvnitř stonku je střední válec. Je to sloupec tvořený vodivými pletivy, který je obklopen pochvou. Jeho střed tvoří dřeň, ze které mezi svazky cévními vybíhají dřeňové paprsky. Možná že spíše než dřeň znáte slovo ?duše?, například u bezu.
Černý bez

Stonek může přejímat různé funkce a v důsledku toho bývá různě pozměněn. Oddenková hlíza je přeměněný podzemní stonek, který má funkci zásobního orgánu (například u bramboru). Šlahouny slouží jako orgány vegetativního rozmnožování (například u jahodníku). Mohou být i dřevité, podzemní nebo nadzemní. Úponka je ovíjivý orgán, jehož pomocí se rostliny přichycují k podložce či o opoře (například stonková úponka je u révy vinné; existují však také úponky listového původu, například u hrachoru). Zkrácený stonek (nebo větvička) je brachyblast (například u modřínu). U některých druhů rostlin je stonek přeměněný v trnité útvary, kolce (například u trnky). Fylokladium vypadá spíše jako list, ale je to plochý zelený stonek (například brachyblast nebo stopka květenství), který se účastní fotosyntézy (například u chřestu). Oddenek je podzemní, přeměněná část stonku, jehož listy jsou redukovány na šupiny. Nejčastěji je plazivý a na jeho spodní straně vyrůstají přídatné kořeny. Slouží rostlině k vegetativnímu (nepohlavnímu) rozmnožování. Některé druhy rostlin vytvářejí velmi dlouhé oddenky, například pýr. O tom, že tento způsob rozmnožování je velmi účinný, ví každý pěstitel, který se marně snaží vypudit pýr ze zahrádky. Často je oddenek ztlustlý (například u kosatce).

Dřeviny, stromy a keře (popřípadě polokeře), jsou víceleté rostliny s dřevnatým stonkem. Keře se větví těsně nad povrchem nebo pod povrchem půdy, nevytvářejí kmen. Stromy mají zpravidla nevětvený kmen, který je nahoře rozložen v korunu tvořenou větvemi. Na kmenu dřeviny narůstá druhotná kůra tvořená krycím pletivem, které vzniká činností felogenu, druhotného dělivého pletiva korkotvorného, při druhotném tloustnutí stonku. Vznikající korek je vrstva buněk s krycí a ochrannou funkcí. Jeho obvodová vrstva se nazývá borka. Buňky korku mají vícevrstevné blány neprostupné pro plyny a vodu. Vnější vrstvy brzy odumírají. Odumřelé buňky jsou buď prázdné, vyplněné vzduchem, nebo obsahují různé látky (třísloviny, pryskyřice a jiné). Ty ovlivňují zbarvení druhotné kůry (například bílou barvu kmenů bříz způsobuje betulin). Borka se růstem kmene rozpíná a puká; její vzhled je charakteristický pro různé druhy stromů (například borka borovic je drsná, rozpukaná). Korek získávaný ze starších stromů dubu korkového a dalších druhů stromů je vítaným materiálem s mnohostranným použitím. Je lehký, pevný a dobře tepelně izoluje.

Několik informací o dřevě. Dřevnatění čili lignifikace (odborný název vznikl z latinského lignum dřevo) je složitý proces. Zajišťuje rostlině, která žije mnoho let, pevnost a odolnost. Kmen a větve dřevin musí být pevné a silné, aby vynesly do výšky za světlem listy, ve kterých probíhá fotosyntéza. Musí být natolik pružné, aby unesly hmotnost koruny, vydržely nápory větru či unesly tíhu sněhu. Tím jak dřevina roste do výšky, vzdalují se kořeny, které nasávají z půdy výživné roztoky, od listů, kam roztoky směřují. Proto je zesílení a zpevnění vodivých pletiv nezbytné. Děje se tak ukládáním dřevoviny (čili ligninu) do stěn buněk, které jsou součástí svazků cévních. Buněčné stěny následkem toho v určitých místech druhotně tloustnou, dřevnatějí. Stonky rostlin nahosemenných (například jehličnanů) a rostlin dvouděložných (listnaté stromy) druhotně tloustnou činností druhotného dělivého pletiva zvaného kambium. Jeho činnost vede ke zmnožení vodivých drah i zpevňovacích pletiv. Narůstá směrem dovnitř stonku a dává vznik druhotnému dřevu. Proto rostou stromy do vysokých výšek a jejich kmeny jsou pevné. Vrstva dřeva je různě silná, v závislosti na stáří stromu. Vznikající vrstva lýka je naproti tomu velmi tenká a je vytlačována na obvod stonku (kmene). V zeměpisných oblastech, kde se střídají roční období, se přírůstky jednotlivých let na příčném řezu kmenem stromu jeví jako letokruhy.

Dřevo je tedy výjimečný stavební materiál, jeden ze zázraků přírody. Vzniká životními funkcemi rostlinného organismu, ale po odumření stromu si zachovává všechny své technické vlastnosti ideálního stavebního materiálu. Slouží tedy rostlině, ale jeho kvalit využívá současně i mnoho jiných organismů. V kmenech živých i mrtvých stromů, pod kůrou i ve dřevě, žije bezpočet druhů hmyzu a dalších bezobratlých živočichů. V kmenech si tesají dutiny různé druhy ptáků (drnčivý zvuk, který vydávají strakapoudi mohutnými údery zobáku do kmene stromů, se rozléhá překvapivě daleko). Opuštěné dutiny vyhledávají další živočichové, kteří tak přijdou ?k hotovému? a obydlí si jen upraví, například včely. Odedávna dřevo mnohostranně využívá také člověk. Nejprve pouze jako snadno dostupné palivo a dříví na stavbu obydlí, později posloužilo k výrobě nábytku, nářadí, hudebních nástrojů, uměleckých předmětů a ještě později se stalo cennou surovinou pro výrobu různých látek, například celulózy (takzvaná technická celulóza se nazývá buničina). Chemicky čistá celulóza je stavební látkou buněčné blány rostlin a je základní surovinou papírenského průmyslu. Čistí se, bělí a užívá v chemickém průmyslu. Ze dřeva se vyrábí také viskózová buničina, která je surovinou pro výrobu umělého hedvábí.

Dřevo různých druhů stromů, (a také stromů různého stáří), má odlišné vlastnosti. Obsahuje pryskyřice, oleje a tuky, vosky, silice (terpeny), třísloviny, barviva a anorganické soli. Z praktického hlediska (například pro potřeby truhlářství) se hodnotí jeho tvrdost. Dřeva se proto dělí na velmi měkká (například smrk, jedle, borovice, topol, lípa), měkká (modřín, bříza, olše), tvrdá (buk, dub, habr, jasan, třešeň, švestka, ořešák), velmi tvrdá (dřeva tropických stromů, zvaná železná dřeva).
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.