Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů

Finsko


Finsko
Finská republika se nachází v severovýchodní Evropě u Baltského moře. Povrch je převážně nížinný s četnými jezery, jižní pobřeží velmi členité. Ze severu sem zasahují Skandinávské hory. Podnebí je kontinentální, na severu velmi chladné. Stát je hospodářsky velmi rozvinutý s hustou dopravní sítí především na jihu. Za návštěvu stojí mj. panenská příroda Laponska na severu. Finsko je zemí tisíců jezer a ostrovů, přesněji 187 888 jezer a 179 584 ostrovů. Jezero Saimaa je páté největší v Evropě. Finská krajina je převážně rovinatá s nízkými kopci. Nejvyšším bodem je Haltitunturi s výškou 1328 m nad mořem. Nalézá se daleko na severu Finska. Kromě mnoha jezer krajině dominují rozsáhlé severské lesy, které zaujímají asi 68 % souše, a trocha obdělávané půdy. Převážná část ostrovů leží jihozápadě (souostroví Ålandy) a podél jižního pobřeží ve Finského zálivu. Finsko je jednou z mála zemí na světě, která se stále zvětšuje. Od konce poslední doby ledové se plocha země díky izostatickému zvedání každý rok zvětšuje o zhruba 7 km2.Podnebí jižního Finska je severské mírné. V severním Finsku, obzvláště v Laponsku převažuje subarktické podnebí charakteristické studenými, někdy krutými zimami a relativně teplým léty.
Čtvrtina finského území leží za polárním kruhem. Díky tomu se zde dá zažít půlnoční Slunce. Čím více na sever, tím je víc dnů, kdy je to možné. Na severním konci Finska v létě Slunce nezapadá po 73 dnů a v zimě nevyjde 51 dnů. Archeologické nálezy prokazují, že oblast, která dnes náleží Finsku, byla osídlena již v osmém tisíciletí před naším letopočtem během doby kamenné, když se stáhl ledovec po poslední době ledové. Předpokládá se, že první obyvatelé byli lovci-sběrači, kteří žili hlavně z toho, co nabízel les a moře. Hrnčířství je známo z šestého tisíciletí př. n. l.
Rozšíření osinku a mastku z východního Finska a nálezy křemene z jižní Skandinávie a Ruska, dlát od Oněžského jezera a hrotů oštěpů ze severní Skandinávie dokládá existenci čilého výměnného systému. Dnes se soudí, že mluvčí ugrofinského jazyka přišli do Finska během doby kamenné, pravděpodobně již mezi prvními mezolitickými osadníky. Příchod halapartnové kultury do jižního Finska okolo roku 3200 př. n. l. se považuje za počátek zemědělství. Přesto lov a rybolov zůstal důležitou součástí hospodaření, obzvláště v severních a východních částech země.
Doba bronzová (1500 ? 500 př. n. l.) a doba železná (500 př. n. l. ? 1200 n. l.) byly ve znamení rozsáhlých kontaktů se Skandinávií, severním Ruskem a Pobaltím.
Téměř sedmisetletá příslušnost Finsko k Švédskému království je tradičně spojována s rokem 1154 a údajným příchodem křesťanství spolu se švédským králem Erikem. Podle archeologických záznamů ale bylo mnoho finských pohanů křesťany již předtím. Švédština se stala dominantním jazykem administrativy a výuky. Finština zůstala jazykem obyčejných lidí, ve které se tiskla náboženská literatura.
V letech 1808-1809 Finsko dobyly armády ruského cara Alexandra I.. Ruský car, vědom si vazeb na Švédsko a odlišnou kulturu, ustanovil Finsko velkovévodstvím v personální unii s carským Ruskem. Aby ruština nahradila švédštinu a také aby se zpřetrhaly citové vazby se Švédskem, carský dvůr a finská vláda začaly prosazovat finštinu. Přidalo se také silné nacionalistické obrozenecké hnutí. Milníkem následného vývoje se roku 1835 vydání národního eposu Kalevala. Finština získala rovnoprávnost se švédštinou v roce 1892.
Krátce po VŘSR, 6. prosince 1917 se Finsko vyhlásilo samostatnost. Bolševiské Rusko ji uznalo během měsíce. Rusko-finské vztahy však zkomplikovaly občanské války v Rusku a ve Finsku, expedice finských nacionalistických aktivistů do Karélie a do Aunusu a naopak intervenční jednotky ruských bolševiků vysílané zejména do oblasti Viipuri.. Hranice mezi Finskem a Ruskem byla poprvé stvrzena Tartskou dohodou v roce 1920.
Sociální rozdíly mezi vládnoucí a pracující třídou byly ve Finsku větší než v jiných porovnatelných zemích. Do 19. století existovala zřejmá jazyková bariéra, potom se během 19. století ve Finsku vytvořila univerzitně vzdělaná meritokracie, která se cítila být pravou reprezentací národa, protože mluvila stejnou řečí a protože velká část z jejich předků skutečně byla chudými rolníky.
V roce 1918 země prošla krítkou, ale trpkou zkušeností občanské války, která zabarvila domácí politiku na mnoho let. Ve válce proti sobě stály vzdělaná třída, podporovaná početnou skupinou malých farmářů a císařským Německem, a nemajetní venkované a dělníci z průmyslu, kteří si připadali bez politického vlivu přesto, že od roku 1906 měli všeobecné hlasovací právo.
Během Druhé světové války Finsko dvakrát bojovalo se Sovětským svazem, který jej napadl. Poprvé v Zimní válce v letech 1939 až 1940 a znovu v Pokračovací válce od roku 1941 do roku 1944, tentokrát s podporou nacistického Německa. Na tuto válku navazovala Laponská válka v letech 1944 až 1945, kdy Finsko přinutilo Německo k odchodu ze severního Finska.
Dohody se Sovětským svazem z let 1947 a 1948 obsahovaly závazky a omezení Finska vůči Sovětskému svazu a také další územní ústupky (v porovnání s Moskevskou mírovou dohodou z roku 1940).
Po druhé světové válce se Finsko ocitlo v šedé zóně mezi Západem a Sovětským svazem. "YYA dohoda" (Finsko-sovětský pakt přátelství, spolupráce a vzájemné pomoci) dávala Sovětskému svazu možnost vlivu na finskou domácí politiku. Mnoho politiků, jako např. prezident Kekkonen (1956 až 1981), využívalo jejich vztahů s Moskvou k řešení vnitrostranických sporů, což mělo za následek, že Sovětský svaz měl ještě větší vliv. Jiní lidé umíněně pracovali, aby čelili komunistům.
Rozpad Sovětského svazu roku 1991 Finsko překvapil a způsobil ekonomickou krizi, ale Finsko mohlo nabrat nový kurz. Roku 1995 tak vstoupilo do Evropské Unie. Finsko v EU podporuje federalismus oproti ostatním severským zemím, které převážně podporují konfederalismus.

Dnes má Finsko šest administrativních provincií (finsky lääni). Pravomoc provincie je součást výkonné moci národní vlády. Systém zůstal bez velkých změn prakticky od jeho vzniku v roce 1634 až do nového rozdělení na větší provincie v roce 1997. Od té doby se používá toto členění:
1. Jižní Finsko
2. Západní Finsko
3. Východní Finsko
4. Oulu
5. Laponsko
6. Ålandy
Ålandy mají rosáhlou autonomii. Podle mezinárodních dohod a finských zákonů regionální ålandská vláda řeší některé záležitosti, které jinak přísluší do pravomocí provincií. Ålandy požívají také mnohých výjimek ze zákonodárství Evropské Unie, například se na ně nevztahuje Evropská Ústava.
Ve Finsku je stále patrné dělení na regiony vzniklé postupnou kolonizací Finska. Dialekty, folklór, zvyky a pocity lidí k příslušnosti jsou spojeny s historickými provinciemi Finska, i když se díky přesídlení 420 000 obyvatel Karélie během druhé světové války a urbanizace v druhé polovině 20. století mnoho rozdílů zjemnilo.
Stará finská kultura vychází z původního finského pohanství. Vánoční dárky dětem nosí Joulupukki, místní varianta Santy Clause.
Národním finským eposem je Kalevala. Ze spisovatelů jmenujme Miku Waltariho a Tove Janssonovou, autorku oblíbených pohádek o Mumíncích. Finským národním hudebním nástrojem je strunné Kantele. Za největšího finského skladatele se považuje Jean Sibelius. Podobně největší architekt byl Alvar Aalto. Velmi oblíbený je mezi Finy sport, úspěšněšnými sportovci byli či jsou například Paavo Nurmi, Teemu Selanne či Mika Häkkinen. Sauna patří neodmyslitelně k životu každého Fina. Ve Finsku je sauna standardním vybavením domácnosti.

Hlavní údaje:
Hlavní město: Helsinky
Počet obyvatel: 5 270 tis.
Kurz: 1 EUR = 30,01 Kč
(euro = 100 centů)
Rozloha: 337 032 km2











Klimatické podmínky


Přes svou severskou polohu má Finsko poměrně mírné podnebí, zejména tam, kde je bezprostředně omýváno vodami Baltského moře. Je to způsobeno poměrnou blízkostí Atlantského oceánu a odtamtud vanoucími teplejšími větry převážně jihozápadních směrů. Skandinávské pohoří v Norsku naopak zabraňuje přímému vlivu oceánu a tím vyloženě západnímu proudění, přinášejícímu tolik srážek do Norska. Kromě toho má Finsko bezprostřední návaznost na rozsáhlé roviny evropského Ruska. V jeho podnebí se tedy projevují vlivy jak oceánické (slabší na jihozápadě), tak kontinentální (silnější na východě a severu). Zatímco na JZ země kolísají průměrné teploty nejchladnějšího měsíce (února) pouze mezi -2 až -5 °C, směrem k severu od Botnického zálivu velmi rychle klesají na -11 až -14 °C (u jezera Inari).
V letních měsících naopak vody Baltu ochlazují podnebí jižního Finska, takže koncem června a v nejteplejším měsíci červenci jsou rozdíly mezi průměrnou teplotou na jihu a na severu téměř zanedbatelné - pouze 3-4 °C. Vlivem suchého a vyhřátého pevninského vzduchu přicházejícího od východu dosahují průměrné červencové teploty i v Laponsku 12-14 °C oproti 14-17 °C na jihu Finska. Přitom denní maxima např. v Rovaniemi často přesahují 20-25 °C a zaznamenané extrémy uvádějí až přes 30 °C. O kontinentalitě podnebí severního Finska svědčí i noční mrazíky, které se v Laponsku mohou objevit prakticky kterýkoli den v roce, kdežto v jižní polovině země jsou s výjimkou několika málo omezených lokalit v letních měsících pouze ojedinělé. Také poměrně malé množství srážek dopadajících v průběhu roku na území Finska přibližuje podnebí této země kontinentálnímu charakteru. Nejvíce - zpravidla kolem 700 mm - zaznamenávají některé kraje jižního Finska. Největší, střední část země mívá 500-600 mm srážek ročně a nejméně Laponsko - pouze 400-500 mm. Podíl sněhu na uvedených množstvích činí v jihozápadním Finsku asi jednu třetinu, jinde jen asi dvě pětiny. Běžně bývá celé území státu pokryto sněhem 3-4 měsíce, nejsevernější oblasti však až 7 měsíců v roce. Na severních výběžcích hor v Laponsku se udržují firnoviska po celé léto. Nejvíce sněhu bývá v březnu. Průměrná výška sněhové pokrývky dosahuje v hornatějších krajinách severního a východního Finska místy až 80 cm, v ostatních oblastech ovšem méně. Značné rozdíly mezi létem a zimou ve Finsku jsou patrné v množství dopadajícího světla. Po celé zemi jsou v létě dny dlouhé a noci světlé, a to tím více, čím jsme se dostali více k severu. V období kolem 21. června je celonoční šero patrné už v jižních oblastech Finska, avšak teprve severněji od Oulu a ještě lépe od Rovaniemi můžeme číst noviny po celou noc bez umělého osvětlení. Zde slunce velmi dlouho do noci nezapadá a v severním Laponsku nezapadá pod obzor vůbec téměř po 8 týdnů.
V zimě dochází samozřejmě k pravému opaku, takže v severním Laponsku slunce nevychází nad obzor také asi 50 dní. Nedostatek slunečního světla v zimních měsících je ještě znásoben velkou oblačnosti, která je zde největší právě v prosinci.
Pokud jde o větrné podmínky, Převládají v jižním Finsku jihozápadní až západní větry. Je to způsobeno jednak převládajícím jihozápadním prouděním od Atlantiku přes Balt, jednak - v létě - větším zahříváním pevniny, nad níž lehčí teplejší vzduch stoupá a na jeho místo se dere chladnější vzduch od moře. Směrem k severu stoupá podíl větrů severozápadních až severních směrů. Vichřice a bouřky jsou ve Finsku poměrně řídké a vyskytují se spíše na moři při jihozápadním pobřeží. Jen zcela výjimečně dosahují takové intenzity, při niž dojde ke škodám na majetku.
Vlhkost vzduchu je v celé Skandinávii, a tedy i ve Finsku, samozřejmě vyšší než 72 %, jak je obvyklé např. ve střední Evropě, a v ročním průměr se pohybuje kolem 83%. Vzhledem k velkému rozsahu vodních ploch, bažin a mokrých rašelinišť se vyskytují často přizemní mlhy, zejména na podzim. Celkově lze označit podnebné poměry jižní poloviny Finska z turistického hlediska za nepříliš odlišné od našich v měsících červnu, červenci a srpnu a příznivé v tom, že odpolední teploty zde nepodléhají větším extrémům a pohybují se kolem optimálních 20 °C.




kategorie chráněných území



Přísná přírodní rezervace (Luonnonpuisto)

Místo, kde dopad lidské činnosti je minimální nebo žádný .Tato území slouží především pro vědecký výzkum, a proto zde nejsou turistická nebo rekreační zařízení a pro vstup musí být zvláštní povolení. Jen některými těmito rezervacemi vedou značené turistické trasy, po nichž je přístup volný. Je však přísně zakázáno tuto trasu opustit, sbírat lesní plody, houby a jakékoliv přírodniny. Vlastníkem těchto území je stát.


Národní park (Kansallispuisto)

Tato území představují ukázky nejhodnotnějších a typických finských krajin a slouží sice jejich ochraně pro vědecký výzkum, ale zároveň účelům všeobecného poznávání přírody a turistice. Vstup a pohyb po celém území je volný. Pochopitelně poškozování přírody je tu zakázáno a stanování a rozdělávání ohně je povoleno jen na vyhrazených a označených místech. Pouze v nejrozsáhlejších národních parcích v Laponsku lze stanovat volně kdekoliv. Návštěvníci mohou sbírat lesní plodiny, avšak nikoliv lovit zvěř. Povolení ke sportovnímu rybaření vydává ministerstvo lesnictví (National Board of Forestry), zpravidla jen pro místní obyvatelstvo. Vlastníkem území národ. parků je stát, popř. jsou státem postupně vykupována.






Jiné speciální rezervace (Muut luonnonsuojelualueet)

Území malé rozlohy nebo zřízené ze zvláštních důvodů mají obdobný ochranný režim jako národní parky a mohou se také tak nazývat. Mnohé z nich představují specifické biotopy studované různými státními ochranářskými programy. Mohou být vyhlašovány jak na státním, tak na soukromém pozemku.

Přírodní památka (Luonnonmuistomerkki)

Jednotlivý přírodní objekt nebo jev menších rozměrů, jako např. geologický profil, geomorfologický výtvor, starý nebo historicky významný strom nebo skupina stromů apod. Může být vyhlášen i na soukromém pozemku se souhlasem vlastníka.

Chráněné rašeliniště (Soiden suojelualueet)

Rezervace k ochraně různých typů rašelinišť s poněkud mírnějším režimem než u předcházejících kategorií. Volný vstup, sběr plodů a hub, rybaření a lov jsou tolerovány jen s podmínkou, že neohrožují poslání rezervace. Určité lesnické zásahy jsou rovněž povoleny, nikoli však odvodňování a těžba rašeliny. Vlastníkem těchto území je stát.

Podle stavu v r. 1993 je ve Finsku celkem 29 národních parků o celkové rozloze 7 052,58 km2, (z toho 314,5 km2 vodní plochy), 19 přísných přírodních rezervací (1 516,89 km2), 34 jiných speciálních rezervací (390 km2), 173 chráněných rašelinišť (4 040,6 km2). Kromě toho existuje ve Finsku možnost vyhlášení rezervaci na soukromých pozemcích místní provinční správou. Těch je 884 o celkové rozloze 588,62 km2, z toho 402,83 km2 vodní plochy. I s nimi představuje celková plocha chráněných území kolem 4 % rozlohy státního území. (Pro srovnání: v České republice asi 14 %.)
Výše uvedené kategorie nejsou jedinými způsoby ochrany finské přírody. K nim přistoupily zejména v posledních letech přijaté (zčásti ve smyslu mezinárodních dohod) tzv. speciální ochranářské programy. Týkají se všeobecně ochrany vybraných objektů, ležících i mimo vyhlášená chráněná území, před živelnou zástavbou, průmyslovým využitím, těžbou nerostných surovin apod. bez předchozího povolení orgánů ochrany přírody. Jde především o tyto programy: ochrana rašelinišť, ochrana mokřadů ve smyslu mezinárodní tzv. Ramsarské konvence, státní ochrana eskerů, ochrana zachovaných úseků říčních údolí a vodopádů, ochrana pobřeží a ochrana pustin (v nejsevernějším Laponsku). Tyto programy mají samostatnou legislativu a objekty jimi chráněné nejsou započítány do výše uvedených 4 %a rozlohy státního území. Ani jejich počty nejsou však zanedbatelné. Jde např. o 18 vodopádů, 10 říčních úseků, 161 eskerů a 12 rozlehlých pustin v Laponsku. Dále byl společně s Ruskem vyhlášen pohraniční tzv. Park přátelství (Friendship Park) navazující na park Kostamukša na ruské straně; má sloužit vzájemné spolupráci a zachovat životní prostředí zde divoce žijících sobů.
Nejvyšším orgánem odpovědným za chráněná území je finské ministerstvo životního prostředí zřízené 1. 10. 1983. To přímo řídí dva úřady, které spravují chráněná území: 1. Ústav pro výzkum lesů (Finnish forest Institute, Research Area Office, Unioninkatu 40 A, SF-00170 Helsinky); 2. Státní úřad lesnický (Finnish National Board of forestry, Office of National Parks, PO. Box 94, SF-01301 Vantaa).
Největší nevládní organizací na ochranu přírody ve Finsku je Finnish Associadon for the Protection of Nature (Somen Luonnonsuojeluliitto) se svými 40 pobočkami v jednotlivých provinciích. Na rozdíl od Českého svazu ochránců přírody se podílí nejen na výzkumu, ale zčásti také na řízení státních i soukromých chráněných území.

Obyvatelstvo

Finsko má 5 119 000 obyv. (leden 1997), z nichž 92,9 % hovoří finsky, 5,8 % švédsky a necelé 1 % jazykem sámi (Laponci). Průměrná hustota osídlení je 17 obyv. na 1 km2. Koncentrace obyvatel je silná zvláště na jihu, 76 % obyvatel žije ve městech, z toho 0,9 mil. v Helsinkách a satelitních městech Espoo a Vantaa. Velké vzdálenosti činí hustotu obyvatelstva stále řidší směrem na sever. V Laponsku představují vzdálenosti mezi obydlenými místy až několik desítek kilometrů.
Demografická pyramida je podobná jako v ostatních průmyslově vyspělých zemích a převládají v ní skupiny středního věku. Průměrná velikost domácnosti je 2,2 osob. 55 % obyvatelstva žije v rodinných domcích, 42 % v činžovních domech; bytová plocha na i obyv. je 33 m2. Roční přírůstek obyvatelstva činí 0,3 %, průměrná délka života dosahuje 77 let. 11 96 obyvatel má univerzitní vzdělání nebo jeho ekvivalent.

Jazyk
Finsko je oficiálně dvojjazyčné, tzn. že úředním jazykem je vedle finštiny také švédština. V současnosti se ve školách celého Finska vyučuje angličtina, kterou se lze domluvit téměř všude. Společně s velmi blízkou estonštinou a velmi vzdálenou maďarštinou patří finština mezi ugrofinské jazyky.

Náboženství
Finsko je převážně protestantskou zemí. Asi 86 % obyvatelstva je luteránského vyznání, hlavně na jihu a ve středním Finsku. Kolem 1 % je vyznáni řecko-ortodoxního, především na východě země v Karélii, kam zasahoval vliv ruské ortodoxní církve. Zbývající malý podíl připadá na víru židovskou, katolickou a jiná vyznání.

Státní zřízení
Finsko je demokratickou parlamentní republikou, v čele s prezidentem voleným přímou volbou na 6 let. Prezident je vybaven značnými pravomocemi. Jednokomorový parlament (eduskunta) je zákonodárným orgánem voleným na 4 roky a má 200 poslanců. Ministerským předsedou je Paavo Lipponen, který řídí 18člennou vládu. Ženy se tradičně aktivně podílejí na řízení státu, a tak z 18 ministerských míst je 7 obsazeno ženami. Současná vláda (leden 1997) je koalicí sociálně demokratické strany, konzervativní strany, švédské národní strany, levicového svazu a strany zelených.
Finské ženy jako první v Evropě získaly volební právo již v r. 1906.

Územní členění

Od 1, září 1997 vstoupilo ve Finsku v platnost nové územní členění krajů (laani), Některé kraje byly sloučeny, takže z dosavadních 12 krajů vzniklo pouze 5.
Na podporu dynamičtějšího ekonomického a podnikatelského rozvoje bylo vytvořeno 15 ekonomicko-podnikatelských center (elinkeinokeskukset).

Kraje

________________________________________________________________________________
Název Rozloha Počet obyv. Sídelní město
km2 v milionech

Jižní Finsko (Etelá-Suomi) 30 229 2,02 Hammeenlina

Západní Finsko (Lansi-Suomi) 74 187 1,83 Turku

Východní Finsko (Itd-Suomi) 48 728 0,61 Mikkeli

Oulu (Oulu laani) 56 868 0,45 Oulu

Laponsko (Lapin laani) 93 057 0,20 Rovaniemi

________________________________________________________________________________


V čele každého kraje je krajský hejtman (maaherra), v jehož pravomoci jsou veškeré krajské záležitosti.

Ahvenanmaa (Alandské ostrovy) jsou zcela autonomní, mají svůj parlament a vlastní samosprávu.


Státní symboly

Státní vlajku tvoří obdélník - bílé pole s křížem modré barvy; do středu kříže je umístěn zlatě lemovaný státní znak (národní vlajka je bez znaku); rozměry vlajky jsou 11:18, šířka kříže je stanovena na 3/11 šířky vlajky a svislé rameno je vzdáleno 5/11 šířky od žerdi.
Státním znakem je červené pole posázené devíti stříbrnými růžemi, zlatě korunovaný lev (oproti českému má jen jeden ocas) stojí na zahnutém orientálním stříbrném meči se zlatou rukojetí; místo pravé přední tlapy má lidskou ruku ve stříbrném, zlatě zdobeném brnění, která třímá stříbrný meč se zlatým jílcem; devět růží představuje devět historických krajů země, orientální meč symbolizuje vítězství nad nepřáteli.


Stručný přehled dějin


Finové jsou národ ugrofinského původu. Původní ugrofinské kmeny sídlily v oblastech na jihu Uralu, kde se dosud uchovaly pozůstatky jejich kultury. Dosavadní vědecké bádání nedává uspokojivé vysvětlení pohnutek a historie jejich stěhování. V 6. století se tyto kmeny rozdělily na dvě skupiny, z nichž jedna se vydala na severozápad a dostala se na pobřeží Baltského moře, odkud postupně pronikla dále na sever na území dnešního Finska. Druhá skupina směřovala na jihozápad. Vezmeme-li jazyk jako směrodatný ukazatel původu obyvatelstva, patří k národům ugrofinského původu Finové a Estonci ze skupiny první, a Maďaři ze skupiny druhé.
Rozlehlé a lesnaté prostory dnešního Finska byly osídleny skupinami Laponců. S příchodem nových obyvatel se Laponci se svými stády sobů stáhli dále na sever a přistěhované kmeny po nich zdědily pouze jméno. V nejstarších dobách se jménem "Finni" nebo "Fenni" rozuměli Laponci. Můžeme předpokládat, že pronikání ugrofinských kmenů na území dnešního Finska bylo ukončeno asi v 8. století.

Finské dějiny jsou úzce spjaty s dějinami dalších skandinávských zemí, zvláště Švédska. První písemné zprávy dokládají, že ve 12. století podnikl švédský král Erik Svatý křižácké tažení do Finska, aby obrátil pohanské kmeny na katolickou víru. Za ním se do Finska stěhovali Švédové a usazovali se kolem jižního a západního pobřeží. Ve 14. století dostalo Finsko právo podílet se na volbě švédského krále, čímž oficiálně uznalo, že je švédskou provincií.
Finsko mělo ale také blízkého a mocného souseda na východě. Z východu a ze severu pronikaly na nechráněné území vojenské výpravy ruské. A tak se zde střetávaly švédské vojenské výpravy s ruskými a sváděly boje o řídce obydlené nebo neobydlené území ve středním Finsku.
Konečně se obě strany dohodly. Řídce osídlené oblasti severního Finska zůstaly vládou Ruska a byla stanovena nejasná hranice probíhající středním Finskem. Zde dali švédští vládci vybudovat v r. 1475 mohutný kamenný hrad - Olavinlinnu, aby si tak zajistili kontrolu a ochranu jižního území. Místo bylo dobře zvoleno. Na mezi dvěma rozlehlými jezernatými prostory, v dnešní Savonlinně.
V dalších stoletích však boje o finské území mezi Švédskem a Ruskem se střídavým štěstím pokračovaly. Šlo obvykle o území Karélie na severu a hranice na jihu kolem pevnosti Viiputi (Vyborg). Země zažívala neustálé vojenské šarvátky i dlouhotrvající války. Bojovalo se v letech 1495-97, došlo ke dvěma švédsko-ruským válkám v 16. století a k další v letech 1610-17. Jako švédská provincie se Finsko zúčastnilo na straně Švédska třicetileté války v letech 1618-48. Následovalo 21 let bojů v letech 1700-21 a další války v průběhu 18. století.
Tento stručný výčet hlavních vojenských střetnutí od 12. do 18. století ukazuje,že rozlehlé a málo zalidněné prostory dnešního Finska nebyly v té době místem klidu, ale naopak dějištěm nespočetných válečných dramat. V průběhu dlouhé švédské nadv1ády získávalo Finsko postupně jistou autonomii. Ve 13. století mu byl udělen statut vévodství a v roce 1581 se stalo velkovévodstvím, přináležejícím k švédskému království. Hlavním městem se stalo Turku/Abo na jižním pobřeží s převážně švédským obyvatelstvem. Teprve v roce 1812, po připojení k carskému Rusku, bylo hlavní město přeneseno do Helsinek/Helsingfors, které byly důležitým hansovním městem již od roku 1550, kdy město založil švédský král Gustav I. Vasa. Šestnácté století bylo významné pro finský životní styl a kulturu i proto, že ve Finsku nastoupila z nařízení švédské vlády reformace, která převedla zemi na luteránsko-evangelickou víru. Každý věřící měl mít možnost číst a slyšet slovo boží ve své mateřštině, a proto biskup Michael Agricola z Turku přeložil bibli do finštiny, a tím položil základ spisovné finštiny.
Když vypukly napoleonské války, které měnily mapu Evropy, napadl v roce 1808 car A1exandr I. v dohodě s Napoleonem tehdy mocné Švédsko. Předmětem útoku a místem švédsko-ruských bojů bylo opět mezi nimi pokojně ležící Finsko. Carské Rusko obsadilo finské území a připojilo je ke svému mocnářství. Aby si získal finský lid na svou stranu, udělal car ústupky rostoucímu národnímu uvědomění, poskytl Finsku jistou autonomii a začlenil je do své říše jako autonomní Velkovévodství Finsko. Tím skončilo období nadvlády jednoho a bylo vystřídáno nadvládou druhého mocného souseda. Tak začalo více než stoleté období ruské nadvlády, kdy se střídala období liberálního postoje a respektování finské autonomie s obdobími tvrdého útlaku a rusifikace.
Národně osvobozenecké ideje 19. století nalezly i ve Finsku živnou půdu. Rozvíjel se hospodářský a politický život, rozvíjel se i kulturní život a finská literatura, rostlo národní uvědomění. Svérázná byla ve Finsku situace po stránce jazykové. Převážná většina obyvatelstva mluvila finštinou jako svou mateřštinou, menšina a vzdělané vrstvy hovořily švédsky a země byla pod ruskou nadvládou. S rostoucím národním uvědoměním došlo nejprve k ostrým bojům o uznání finštiny jako druhého rovnoprávného úředního jazyka. Plamenným bojovníkem v tomto hnutí byl politik a filozof J. V. Snellmann. Vývoj situace vedl cara Alexandra II. k tomu, aby rozšířil autonomii finského velkovévodství a uzákonil v r. 1863 finštinu jako druhý úřední jazyk v zemi (vedle švédštiny). Jméno Alexandra II. zůstalo přes všechen další vývoj zachováno ve Finsku v dobré paměti a na Senátorském náměstí v Helsinkách stojí dodnes carova socha. Živá obchodní ulice, která k ní vede, se jmenuje Aleksanterinkatu, neboli Alexandrova ul.
Rovněž politický život nabýval konkrétnějších forem, větší diferenciace a začaly se ukazovat obrysy novodobých politických stran. V devadesátých letech 19 .století za cara Mikuláše II. však přišla nová vlna šovinistického panslavismu a mocnářského centralismu. Car zbavil Finsko jeho autonomního postavení, zavedl ruštinu jako úřední jazyk, rozpustil finskou armádu a Finové měli sloužit v carské armádě. Svědkem této éry jsou domovní tabulky s nápisy rusko-finsko-švédskými, které jsou uloženy v Městském muzeu v Helsinkách. Finský lid se postavil na rozhodný odpor a pasivní rezistencí znemožňoval uskutečnění carských opatření. Úředníci, kteří odmítali tyto příkazy plnit, byli propouštěni, řada politiků byla nucena odejít do exilu a silné policejní jednotky zajišťovaly udržení pořádku v zemi. O vážnosti situace svědčilo zavraždění carského generálního guvernéra Bobrikova v r. 1904. Světová válka tak zastihla finský národ v boji s carským mocnářstvím za rozšíření autonomie. V roce 1917 se carské Rusko zhroutilo. Finská parlamentní delegace, vedená svým předsedou P. E. Svinhufvudem, se vydala do Ruska a vymohla si prohlášení nezávislosti v souladu s právem národů na sebeurčení. Nezávislost Finska byla prohlášena 6. prosince 1917, avšak vnitřní a vnější situace vedla k vytvoření Rudých a Bílých gard a od ledna do května 1918 se Finsko zmítalo v občanské válce, která si vyžádala tisíce oběti na lidských životech. Za přispění tehdy ještě neporaženého Německa zvítězily Bílé gardy pod vedením maršála C. G. E. Mannerheima a byl učiněn pokus o zřízení monarchie. Finským králem byl prohlášen švagr německého císaře princ Karel z Hessenu, avšak porážkou císařského Německa ztroskotal i tento pokus.
V r. 1919 byla přijata nová ústava a vyhlášena republika. Prvním prezidentem byl zvolen K. I. Stahlberg. V období mezi světovými válkami nevládlo mezi Finskem a Sovětským svazem ovzduší důvěry. S blížící se 2. světovou válkou požadoval Sovětský svaz územní ústupky pro zajištění obrany někdejšího Leningradu a kontroly nad Finským zálivem. Nedošlo k dohodě a rozpory vedly k tzv. zimní válce, která trvala od prosince 1939 do Února 1940. Finsko bylo poraženo a muselo odstoupit strategicky důležité části svého území, především Karélii. Po vypuknuti 2. světové války obnovilo i Finsko, po boku Německa, válečné operace proti Sovětskému svazu a obsadilo odstoupená území. 19. 9. 1944 uzavřelo se Sovětským svazem separátní mír a prezidentem se stal maršál Mannerheim. V roce 1946 ho vystřídal I. K. Paasikivi, který prosazoval důslednou mírovou politiku vůči velkému sousedovi a dokázal, že v roce 1947 byla obnovena stará státní hranice z roku 1941 a v roce 1948 byla podepsána mírová smlouva se Sovětským svazem. V této linii pak pokračoval U. K. Kekkonen, který se stal prezidentem po smrti Paasikiviho v roce 1956.
Od konce 2. světové války provádělo Finsko politiku neutrality. Svou aktivní neutralitou přispívalo k mírovému řešení problémů a stalo se místem konání Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a podpisu Závěrečného aktu v roce 1975. Prezident U. K. Kekkonen setrval ve svém úřadě po několik funkčních období a stal se tak zatím nejdéle vládnoucím prezidentem Finska. I jeho nástupce M. Koivisto pokračoval v linii Paasikivi-Kekkonen a připravil svou zemi ke vstupu do Evropské unie v roce 1995. Rovněž nynější prezident Matti Ahtisaari, jako dřívější dlouholetý zástupce Finska v OSN, pokračuje v úsilí svých předchůdců hrát někdy i důležitou roli malého národa v závažných okamžicích celého světa. A tak opět
Finsko nabídlo své pohostinství pro mezinárodni jednáni dvou mocnosti na nejvyšší úrovni: zotavujícího se ruského prezidenta Jelcina s americkým prezidentem Clintonem v r. 1997 v Helsinkách.



Místopis


HELSINKI (Etelli-Suomi)

Město (500 000 obyv.) založil r. 1550 švédský král Gustav Vasa jako obchodní středisko pro spojení s Tallinem, ležícím na protější straně Finského zálivu. Hlavním městem se Helsinky staly teprve r. 1812 po připojení Finska k carskému Rusku. Šlo zřejmě o záměr oslabit švédský vliv ve Finsku. Počet obyvatel se nijak výrazně nezvyšuje, protože v bezprostřední blízkosti historických Helsinek jsou budována dvě satelitní města Vantaa (na severu) a Espoo (na jihu). pro Helsinky je typické, že velké části města zůstaly zachovány v jednotných stavebních slozích. Dřevěné budovy pocházející z konce 18. století lehly popelem při velkém požáru, a proto nejstarší zachovanou částí města je Senátní náměstí (Senaatintori), obklopené vládními a univerzitními budovami v neoklasickém stylu, postavenými v 1. 1820-50 podle návrhů architekta C. L. Engela. Ten také vypracoval celkový plán přestavby a dostavby města. Hlavní předností tohoto plánu je široká dopravní tepna, která prochází celým městem (Mannerheimintie) a pravidelnost výstavby jednotlivých domovních bloků. Kolem Mannerheimintie stojí všechny významné budovy, jako moderní budova hlavní pošty, obchodní dům Stockmann, hlavní nádraží, budova parlamentu, Národní muzeum aj.
Rozvoj stavebních technik přinesl ve druhé polovině 19. století možnost uplatnění novorenesančního slohu, jak to můžeme vidět na vzhledu ulic Esplanadi a v oblasti Katajanokka. střídání nových směrů v architektuře vyústilo v Evropě v uplatnění secese, která ve Finsku vykrystalizovala v národní romantismus. Tento styl se tu projevil výrazněji než v jiných evropských zemích vzhledem k růstu národního uvědomění a k boji o uznání národní svébytnosti. Národní romantismus vtiskl ráz velké části starších Helsinek. Od 20. let 20. století převážil v architektuře důraz na účelnost a praktické uspořádání a vznikl nový směr funkcionalismus, jehož předním představitelem byl Alvar Aalto. V tomto stylu byla postavena řada budov a obytných čtvrtí v Helsinkách a nejbližším okolí. K nejznámějším stavbám moderní architektury ve Finsku patří Kongresová hala Finlandia, skalní chrám Temppeliaukio, Národní opera, oficiální rezidence finského prezidenta Miintyniemi a nové Muzeum moderního umění.
Dominantou Senátního náměstí (Senaatintori) je Katedrála (Suurkirkko ), jejíž výstavba podle návrhu architekta C. L. Engela byla dokončena v r. 1852. Konají se zde také výstavy a koncerty. (Otevřeno v zimě Po-Pá 10.00-16.00, So 10.00-18.00, Ne 12.00-20.00, 1. 6.-31. 8. Po-So 9.00-18.00, Ne 12.00-20.00, tel. 622
08 610.) Na Senátním náměstí stojí socha cara Alexandra II., který uznal finštinu jako oficiální jazyk. Na hlavni třídě (Mannerheimintie 30) najdeme monumentální budovu finského parlamentu (Eduskuntatalo), postavenou podle návrhu J. S. Siréna v letech 1927-31 v neoklasickém slohu. Charakteristické je průčelí s mohutným sloupovím. Skupinové prohlídky s průvodcem se konají So 11.00 a 12.00, Ne 12.00 a 13.00; 1. 7 .-31. 9. Po-Pá 14.00, So 11.00 a 12.00, Ne 12.00 a 13.00, tel 4322027.
Olympijský stadion, Paavo Nurmentie 1, tel. 440 363, byl postaven v r. 1940 pro olympijské hry, později byl rozšířen a doplněn o 72 m vysokou věž, z níž je nádherný výhled na město a okolí. (Otevřeno Po-Pá 9.00-20.00, So a Ne 9.00-18.00.) Platí se vstupné. Hala Finlandia (Finlandiatalo), Karamzininkatu 4, tel. 40 241, byla vybudována v 70. letech 20. stol. jako moderní kongresové a kulturní středisko podle návrhu A. Aalta. V r. 1975 se zde konala mezinárodní konference o míru a bezpečnosti v Evropě. Návštěvy podle dohody. Dalším dílem moderní finské architektury z poslední doby je Finská opera, Helsinginkatu 58, tel. 403 021 (návštěvy po dohodě) a rezidence finského prezidenta Mantyniemi, Mantyniementie 4 (prohlídka jedině s průvodcem na vstupenky zakoupené v předprodeji u Lippupalvelu, Mannerheimintie 5).
Neobvyklým řešením poutá pozornost návštěvníků Skalní chrám (Temppeliaukion Kirkko ), Lutherinkatu 3, tel. 498 804. Prostor chrámu byl vytesán do skály a upraven s použitím žuly a betonu a má velmi dobrou akustiku. Výstavba proběhla podle projektu Timo a Tuomo Suomalainenových a byla dokončena r. 1969. (Otevřeno Po, Út, Čt, Pá 10.00-20.00, St 10.00-19.00, So 10.00-18.00. V zimě uzavřeno Út 12.45-14.15.)
K význačným dílům nejnovějšího období patří monumentální, originálně řešený památník skladatele Jeana Sibelia. Jde o mohutnou kovovou plastiku zhotovenou sochařkou Eilou Hiltunenovou (1962-67), umístěnou v Sibeliově parku (Sibeliuksen puisto). Z kostelů vybudovaných převážně v minulém století vyniká zejména ortodoxní Uspenská katedrála (v prostoru Katajanokka) z r. 1868, vycházející ze staroruské architektury. Dalším ortodoxním kostelem z 1. 1825-26 je kostel Nejsvětější Trojice (Ortodoksinen Pyh1in Kolmiaisuuden Kirkko) v Unioninkatu, postavený podle návrhu C. L. Engela. Z novější doby pochází kostel Mikaela Agricoly v Tehtaankatu, vybudovaný v r. 1935 podle návrhu Larse Soncka ve stylu národní romantiky, dále kostel Kallio (Kallion Kirkko), z 1. 1909-12 v It1iinen Papinkatu a v neoklasickém stylu postavený kostel v Toolo (Topeliuksenkatu) z r. 1929. Nově budované kostely luteránského vyznání se vyznačují prostou funkčností, což jim nijak neubírá. na působivosti.
Další významné budovy:
Prezidentský palác (Presidentinlinna), Pohjois Esplanadi, sídlo prezidenta od r. 1918. Postavena v 1. 1814-18 pro obchodníka Heidenstraucha, v r. 1837 přestavěná na carovu rezidenci.
Národní divadlo (Kansallisteatteri), Vilhonkatu 11 ; ve stylu národního romantismu z r. 1902.
Finské národní muzeum (Suomen Kansallismuseo), Mannerheirnintie 34; ve stylu národního romantismu. Univerzitní budova (Senátní náměstí, západní část), podle návrhu C. L. Engela z 1. 1828-32. Univerzitní knihovna (Yliopistonkirjasto), Unioninkatu 36; stavba navržená C. L. Engelem, sloupové průčelí (8 korintských sloupů). Vládní palác (Valtionevoston linna), AJeksanterinkatu 3; velkolepá budova z 1. 1818-22. Vybudovaná podle plánů C. L. Engela, zajímavé průčelí se sloupovím a rizalitem.
Státní archiv (Valtionarkisto), Rauhankatu 17; budova z r. 1890 v tzv. akademickém klasicismu. ze sochařské výzdoby zaujmou alegorické postavy od C. E. Sjostranda.
Rytířský dům (Ritaribuone); velmi pěkná budova ve stylu tudorovské gotiky z 1. 1858-62, architekt G. T. Chiewitz.
Dům stavů (Saatytalo), Snellmaninkatu 9; původně pro tři stavy: sedláky, klér a měšťany, v současnosti patří přírodovědné společnosti.


Obchodní dům Stockmann, Mannerheirnintie-Aleksanterinkatu 7 podle projektu Sigurda Prosteruse, odráží prvky národního romantismu.
hlavní nádraží (Rautatieasema) z 1. 1906-14 podle návrhu Eliela Saarinena, končí období národního romantismu.

TAMPERE (Lünsi-Suomi)

Druhé největší město Finska, 184 000 obyvatel, 160 km severně od Helsinek. Známá je zdejší tradice textilního průmyslu, městu se přezdívalo finský Manchester. První textilky vznikly na počátku 19. století po obou březích peřejnatého toku Tammerkoski. Město ovšem založil již v r. 1770 král Gustav Vasa, obdrželo statut svobodného města a stalo se bezcelní oblastí, což přispělo k jeho rychlému rozkvětu. Přestože jde o průmyslovou aglomeraci (papírny, kovodělný průmysl), převládající dojem vytvářejí modrá jezera a zelené parky, obklopující město. Dóm ve stylu národního romantismu byl postaven v r. 1907 (L. Sonck) a má 2 500 míst k sezení. Omamenty na oknech a pilířích i freska na stropě jsou dílem finských umělců. Oltářní malbu vytvořil M. Enckell v r. 1907 .Starý kostel z r. 1824 je dílem Ch. Bassího, Alexandrův kostel z 19. stol. Postavil T. Decker. Moderní panorama města tvoří monumentální kostel Kaleva na skalnatém pahorku Lüsankalio. Postavili jej v r. 1966 architekti Raili Päätelainenová a Reima Pietilä. Půdorys kostela má tvar ryby, starého křesťanského symbolu. Na něm jsou vztyčeny 30 m vysoké betonové stěny s úzkými zasklenými okny; kostel pojme 1 050 sedících osob. R. Pietila je také autorem skulptury před oltářní stěnou.
Z dalších památek můžeme jmenovat ortodoxní kostel Alexandra Něvského, postavený v novobyzantském stylu r. 1899. Před hlavním vchodem je věž s devíti zvony, mezi nimiž je i největší finský zvon, vážící 4 800 kg. Novorenesanční radnici postavil r. 1890 Georg Schreck. Městské divadlo a Palanderův obchodní dům představují stavby secesní, knihovna z r. 1929 dokumentuje národní klasicismus a nádraží je funkcionalistická stavba z r. 1938. Moderní architekturu zastupuje univerzita z r. 1962. ze soch a památníků je nejvýznačnější památník spisovatele Aleksise Kiviho od VáinoAaltonena z r. 1928. Od téhož autora jsou sochy na mostě, spojujícím obě části města (1929). Památník Kaleva před stejnojmenným kostelem je dílem Terho Sakkiho z r. 1973. Supermoderní Hala Tampere byla postavena r. 1990 a je určena pro konání koncertů a kongresů (Sakari Arte a Esa Piironen).
Ve městě najdeme i řadu muzeí. Nejvýznamnější je Krajské muzeum (Hameen museo ) v parku Nasipuisto, kde si můžeme prohlédnout velkou kolekci sakrálního umění, nejrůznější ruční práce a gobelíny (otevřeno denně 12.00-18.00). Umělecké muzeum (Tampereen taidemuseo) je zaměřeno především na umění Finska 19. a 20. století. Městské muzeum (Nykytaiteen museo) vystavuje moderní umění poslední doby; otevřeno denně 11.00-19.00. Muzeum Sáry Hildénové (Sara Hildenin museo) nabízí sbírku finského i evropského umění, kterou shromáždila proslulá mecenáška, jejíž jméno muzeum nese. Otevřeno denně 11.00-19.00. Zajímavé sbírky má Přírodovědné muzeum a v Technickém muzeu (Tekníllinen museo) najdeme automobily, textilie, radiotechniku, tiskárenské stroje apod. Otevřeno denně 1 0.00-17 .00. Leninovo muzeum nám přiblíží pobyty Lenina ve Finsku, kam prchl před pronásledováním v carském Rusku. Další muzeum je věnováno gymnastice, jiné historii odívání atd. Muzeem je i čtvrť Amuri, kde zůstaly zachovány dělnické dřevěné domy z 19. stol. (Amurin Tyolitismuseokortteli); otevřeno 15. 5.-31. 8. denně 12.00-18.00.
Na okraji města u jezera Pyha se rozkládá velký park Pyynikki s přírodnim divadlem (Kesateatteri), které má
otáčecí hlediště (svého času technická zajímavost). Na břehu jezera Nasi najdeme zábavní park Siirkiinniemi
s vyhlídkovou věží Nasinneula (173 m n. m.), s vyhlídkovou restaurací, která se za 1 h otočí o 360°. Odtud je překrásný pohled na obě velká jezera a celé město. V zábavním parku můžeme navštívit akvárium, delfinárium a planetárium. Příznívci ledního hokeje neopomenou pohlédnout ze silnice č. 3 na známý zimní stadion (Jäähalli), kde v 60. letech trénoval finské národní mužstvo český trenér Gustav Bubník.





TURKU (Länsi-Suomi)

Bývalé hlavní město země, dnes důležitý přístav, rozkládající se po obou březích řeky Aury, 200 km záp. Od Helsinek, 165 000 obyvatel. Město založili švédští přistěhovalci, přesné datum založení známo není. Existují však doklady o tom, že již v době Vikingů a ve 12. stol. bylo Turku známo jako obchodní centrum a ve středověku bylo střediskem křesťanství. V r. 1630 mu král Gustav Vasa udělil městská práva, v témže roce zde bylo založeno gymnázium a o rok později vysoká škola. Turku je významným centrem průmyslu, obchodu a kultury. Roli hlavního města zastávalo po celou dobu švédské nadvlády, tedy až do r. 1812, kdy ruský car po připojení Finska k Rusku (1809) rozhodl o tom, aby hlavní město bylo přeneseno blíže k východní hranici, a tak byl oslaben dosavadní silný vliv Švédska. I přes toto oslabení pozice se školství, průmysl a obchod rozvíjely v Turku dál. V r. 1918 byla v městě založena švédská univerzita, v r. 1920 pak univerzita s vyučovacím jazykem finským. Zakládaly se nové továrny a začal se rozvíjet průmysl strojírenský a potravinářský. Dnes má Turku největší loděnice v zemi. Z památek zmíníme jako první dóm (Tuomiokirkko), při němž bylo ve 13. stol. založeno biskupství. Vnějšek si podržel středověký ráz, ale interiér byl po požáru v r. 1827 zcela přebudován. Kazatelna byla zhotovena podle návrhu C. Engela (1837). Klasicistní hlavní oltář s obrazem F. Westina je z r. 1836. Nástěnné a nástropní malby jsou dílem R. W. Ekmana (1854). Zajímavé jsou i náhrobky. V někdejší kapli sv. Petra a Pavla je socha M. Agricoly od E. Wikströma (1929). V kapli ze 16. stol. můžeme vidět mramorový náhrobek polního maršála Totta a jeho manželky (P. Schultz, 1678) aj. Z dalších sakrálních staveb upozorňujeme na kostel sv. Kaariny (Kirkkotie 46) ze 14. stol., s freskami z 15. stol. Ortodoxní kostel (Ortodoksinen kirkko) začal stavět C. L. Engel, ve stavbě pokračoval L. Sonck, který byl také stavitelem koste1a sv. Michala (1905).
Dominantou města je hrad, který se majestátně tyčí na západní. straně města, na břehu řeky Aury. Byl svědkem bojů i historických jednání; v r. 1743 zde byl např. uzavřen mír s Ruskem, předtím byl hrad dlouhá léta rezidencí švédského guvernéra Pera Braha, i když původně byl založen jako obranná pevnost (ve 13. stol.). V 16. a 17 .stol. byl přebudován a rozšířen, a to zvláště po velkém požáru v r. 1614. V r. 1881 zde bylo vybudováno historické muzeum. Po 2. světové válce proběhla nákladná rekonstrukce a dnes je hrad veřejnosti přístupný od května do září denně 10.00-18.00 h.
Klasicistní univerzitní budova z r. 1815 a hlavní budova z r. 1833 (Ch. Bassi) tvoří univerzitní komplex. Před budovou stojí socha Pera Braha (1888, W. Runeberg). V někdejší observatoři (1818, C. L. Engel) je umístěno námořní muzeum. Z četných muzeí připomínáme Církevní muzeum, kde najdeme doklady o výstavbě dómu; otevřeno v létě Po-Pá 9.00-17.00, So-Ne 9.00-15.00. Ve starobylém domě z r. 1831 je muzeum Ett Hem, představující bytovou kulturu období empíru; otevřeno denně 13.00-15.00. Muzeum rukodělných prací (Luostarinmaen kasityoliiismuseo) nabízí k prohlédnutí třicet zcela zařízených historických dílen; otevřeno v létě denně 10.00-18.00. Umělecké muzeum (Turun taidemuseo ) je umístěno v pozdně romantické budově z r. 1904 a vystavuje sochy a obrazy předních finských umělců. Zajímavé je i Muzeum lékárnictví (Apteekkimuseo ) ve starém dřevěném domě z r. 1790; otevřeno denně 10.00-18.00. Pro Sibeliovo muzeum (Sibelius-museo) postavil moderní budovu v r. 1968 W. Baeckman; otevřeno denně 11.00 až 15.00, od května do září. Díla předního finského výtvarníka 19. stol. si můžeme prohlédnout v Muzeu Väinö Aaltonena; otevřeno Po-So 10.00-16.00, Ne 10.00-18.00. Kromě shora uvedeného je ve městě řada soch a památníků.
Moderní lázeňská budova na poloostrově Ruissalo (Terveyskylpyla Sanatorio Ruissalo) nabízí nejmodernější zařízení pro rehabilitaci pohybového ústrojí a ozdravné pobyty; slouží nejen obyvatelům Turku.

Hudba


Finská hudba patří v těchto letech k nejlepší na světě např.Nightwish, Stratovatovarius, Sonata Arctica a další známé kapely.
Lidová hudba
Běžné přístroje zahrnují trubky, klarinety, rohy a píšťaly, hrál virtuózní je jako Leena Joutsenlahti, Teppo Repo a Virpi Forsberg. Více tradičně finské nástroje zahrnují kantele je tradiční finština hudební nástroj, chordophone, a byl použit v Kalevala hrdinou Väinämöinen. Jouhikko je další nástroj s dlouhou finskou historií. Modernizoval skupiny složené z těchto nástroje zahrnují Prima, Karelia a Tuulenkantajat, mnoho z koho byl inspirován ranými nahrávkami pánů jako Feodor Pratsu, hráč jouhikko zaznamenaný ethnomusicologist A. O. Väisänen v 1916.
Finská lidová píseň (laulu) je obyčejně dohodnutý být runolaulu, čtyřnohé trochaic tvoří používání jen prvních pět poznámek měřítka. Velmi aliterační, runolaulu se nerýmuje a často řekne příběhům o hrdinech jako Väinämöinen, Lemminkäinen a Kullervo. Tito byly písně sestaveny Eliasem Lönnrot v výrobě Kalevala, který podnítil vznik ve finském nacionalismu po jeho druhé publikaci v 1848.
Forma rýmujících se sáňek píseň volala rekilaulu stal se populární v 17. století. Přes opozici od většiny z kostelů ve Finsku, rekilaulu zůstal populární a je dnes obyčejný element v oblíbených písních. Od dvacátých lét, několik populárních finských umělců má použitý rekilaulu je integrální část jejich reportoire. Brzy průkopníci v tomto poli popového rekilaulu zahrnovali Arthur Kylander, zatímco Erkki Rankaviita a Pinnin Pojat držel tradici živý.
Začátkem 19. století, cizí tance včetně polky, mazurka, schottische, menuetu a polska byly populární skrz Finsko. Tito vedli k výrazně finským formám těchto musics tance, obsahujících humppa a jenkka; tito jsou kolektivně známí jako hudba pellimanni. Podfuky, harmonia a harmoniky přišli pak, a rychle šířil se přes zemi.
Brzy v 20. století, oblast Kaustinen se stala centrem inovace pro hudbu pellimanni. Friiti Ojala a Antti Järvelä byl vlivní houslisté období. Konsta Jylhä a jiné členy Purppuripelimannit se tvořily v 1946 stal se možná nejvíce vlivná skupina tohoto klasického období.
Brzy křesťanská hudba ve Finsku
Křesťanská hudba se objevila ve Finsku bezprostředně po christianization, tj. jak brzy jak v 12. století, s polyphony známý přinejmenším od 14. století. královský dvůr v Stockholm velmi ovlivňoval finskou hudbu během 16. století, když Švédsko po rozpuštění Kalmar odboru vyvinulo se do centralizoval národnostní stát. Hymnals byl distribuován během 16. století, s časnou sbírkou písní kostela (v Latině), Piae Cantiones, publikoval v 1582. Písně datují se od 1350-1450.
Opera
V 18. století, veřejné koncerty byly založeny v Turku a Erik Tulindberg psal šest velmi slavných smyčcových kvartet. Po Rusku' s 1809 připojení Finska, města Viipuri a Helsinki se stal kulturními centry a operou stal se velmi populární. První finská opera byla napsána Německým skladatelem Fredrik Pacius v 1852. Pacius také psal [Maamme |Maamme/Vĺrt přistát (naše země )]], Finsko je národní hymna.
V 1874 společnost pro kulturu a vzdělání (Kansanvalistusseura) byl založen aby poskytoval příležitosti k uměleckému výrazu, začínat Jyväskylä festival v 1881. Festival, organizovaný na Estonských kořenech, ještě existuje dnes. V 1882, helsinský univerzitní chór (Ylioppilaskunnan Laulajat) byl založen jako jeden nemnoho finštiny-pěvecké sbory jazyka v většinou Finsko-švédský scéna. Stejný dirigent roku Robert Kajanus založil co je známý jako helsinský filharmonický orchestr a jiřička Wegelius založil co je nyní známý jako Sibelius akademie.
V 1890s finštině nacionalismus umístěný na Kalevala se rozšířil, a Jean Sibelius stal se slavný jeho hlasovou symfonií Kullervo. On brzy přjímal grant ke studiu runo zpěváky ve Karelia a pokračoval v jeho svahu jako první prominentní finský hudebník. On zůstane jeden z Finska je nejpopulárnější národní postavy a je symbol národa.
Aino Ackté a jiní prominentní operní pěvci založili domácí operu v 1911. Ackté také začal festival v Savonlinna následující rok; toto byl předchůdce Savonlinna operního festivalu, který se objevil v šedesátých létech, krátce před finštinou opera stala se světem slavný v sedmdesátých létech.
Leevi Madetoja je 1924 Pohjalaisia, operní alegorie o Ruském tlaku během předchozí nemnoho roků, stal se extrémně populární během dvacátých lét. U hrubě stejný čas, Juha, opera Aarre Merikanto, byl prakticky ignorován kritiky a publiky; to je nyní známé jako jeden z nejlepších prací finské opery. třicátá léta viděla skladatele jako Uuno Klami a Yrjö Kilpinen se zvedne k oblíbenosti u prací nacionalisty. Švédský-skladatelé mluvení jako Einar Englund a Erik Bergman také pracoval s více kontinentálního postoje. V čtyřicátých létech, Joonas Kokkonen, Usko Meriläinen a Einojuhani Rautavaara získal popularitu a přidal důležité technické inovace na finskou hudbu. padesátá léta uviděla zvýšení na mezinárodní pozornosti na finské hudbě a brzy pomohla modernizovat finské složení.


Jedna z nejlepších finských skupin je i Nightwish.

Autor:Jenca
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.