Splhej.wz.cz - Referáty a čtenářský deník - domů
Autor(asi): bestie    |    Zobrazit obrázky k referátu    Tisk Vytisknout referát

Kutná hora


Kutná Hora - město ve středních Čechách,které leží přibližně 70 km východně od Prahy.Královské horní město vzniklo ke konci 13.století u bohatých nalezišt´ stříbrných rud.Díky obrovskému množství architektonických památek a pro jejich zachovalost byla Kutná Hora v roce 1995 zapsána do Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

Historie města:
Vznik Kutné Hory je tradičně spojován s rozvojem peněžního hospodářství ve 13. století, nicméně prvopočátky dolování jsou podstatně dávnějšího data. Povrchové výchozy stříbrných rudných žil byly zřejmě odhaleny již v závěru 10. století Slavníkovci, kteří na svém hradišti v Malíně - dnes součást Kutné Hory - razili v letech 985-995 z tohoto stříbra mince-denáry, které poznáme podle opisu \"MALIN CIVITAS\".
Povědomí o existenci stříbrného bohatství v regionu bývá někdy spojováno se založením cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Možnost, že mniši znali tajemství svého okolí a využívali je, však do určité míry vyvrací skutečnost, že klášter v prvním století svého bytí zápasil o holou existenci a teprve po objevení důlních nalezišť se jeho hospodářská situace nápadně zlepšila.
Po těchto peripetiích již křivka dějin směřovala přímo k odkrytí kutnohorských rudních ložisek. Technicky šlo o dílo prospektorů, kteří programově pátrali v oblasti Českomoravské vrchoviny. Patrně prvním dokladem o těžbě a zpracování stříbra ve 13. století je archeologicky doložená bezejmenná vesnička nedaleko Malína. Zvěst o tom, že v blízkém okolí kaňkovských vrchů existuje lákavá možnost zbohatnutí, přivedla do zdejších končin obrovské množství nových usedlíků, zejména z přilehlých německy mluvících oblastí, kteří přinesli pokročilejší výrobní technologii i společenské vztahy a záhy se stali vůdčí skupinou v celé aglomeraci. Kolem jednotlivých šachet vyrostla provizorní obydlí, dřevěné kaple a primitivní těžní zařízení. Atmosféra Kutné Hory této doby bývá často přirovnávána k atmosféře amerických zlatokopeckých osad, staré prameny hovoří o \"sběhu ke Kutné\" a lapidárně tak vyjadřují skutečnost, že ohlas zdejších nalezišť záhy přesáhl hranice země.
Hornické osady, vznikající neplánovitě a překotně neměly v prvních letech žádná práva a veškeré právní záležitosti řešila sousední města Čáslav a Kolín. Dlouho se jim říkalo obecně pouze Mons - Hora a teprve v roce 1289 nacházíme pojmenování MONS CUTHNA. Důležitým prvkem při formování právních a správních poměrů byl sedlecký klášter, který zaujal místo hlavní duchovní autority.
Přelom v dějinách Kutné Hory znamenal rok 1300, kdy král Václav II. (1278-1305) udělil osadám horní zákoník IUS REGALE MONTANORUM, právní dokument mimořádné hodnoty, který stanovil veškeré organizační a technické podmínky nutné pro pravidelný chod dolů. Právní postavení v nějž se osady začaly přetvářet, podepřela řada privilegií a výsad králů z rodu Lucemburků, která vynesla Kutnou Horu na druhé místo po Praze.
Krátce po roce 1300 byla do Kutné Hory přenesena i centrální mincovna českého státu a pro její činnost vyhrazen královský hrádek, jež se záhy začal nazývat Vlašským dvorern na paměť italských odborníků, Vlachů, kteří stáli u zrodu mincovní reformy. Zaražení pražského groše a jeho dílů-parvů uzavřelo výrobní cyklus začínající těžbou rudy. Kutná Hora se tak postupně vyvinula ve finanční centrum českého státu.
Vzhled Kutné Hory v prvních desetiletích její existence zatím neodpovídal bohatství, které zde pramenilo. Nicméně archeologické výzkumy naznačují, že již na počátku 14. století byly položeny základy většiny měšťanských domů. Po narychlo vybudovaných dřevěných hradbách z roku 1304 se postupně stavěly skutečné městské zdi, které musely být záhy rozšířeny ještě o jedno pásmo, neboť původní založení se ukázalo jako příliš těsné pro rychle se rozšiřující aglomeraci. Ohrazený prostor byl na středověké poměry obrovský a srovnatelný snad jen se Starým městem pražským. Od dvacátých let původní dřevěné kaple začaly dostávat důstojnější sousedy - započata byla stavba Vysokého kostela (dnešní sv. Jakub, tehdy zasvěcen P. Marii) a posléze i Panny Marie Na Náměti a další, dnes již nedochované kostely. Město postupně budovalo i sociální zázemí, jako krámy, lázně a špitál. Spory, které Kutná Hora od svého počátku vedla se sedleckým klášterem, se v závěru 14. století staly pro silné a sebevědomé město neúnosné a vyústily k rozhodnutí odpoutat se od kláštera i v doméně jemu nejvlastnější, v církevní správě. Rozhodnutí stavět katedrálu sv. Barbory mimo dosah klášterní jurisdikce, učiněné kolem roku 1380, bylo tak projevem emancipace založené na zdánlivě nevysychajícím prameni stříbra.
Nicméně právě v době tohoto osudového rozhodnutí muselo kutnohorské dolování čelit prvním závažnějším problémům. Povrchové zdroje již byly vyčerpány a sestup do hlubiny vyžadoval náročnější postupy i složitější technická zařízení. Na jistou dobu se proto těžba zpomalila a produkce snížila, což se odrazilo i na kvalitě pražského groše.

Dominující převaha německého patriciátu - potomků původních osadníků, určila postoje města na počátku husitských válek. Kutná Hora stanula pevně na straně císaře Zikmunda. Série vítězství husitů v průběhu roku 1421 však vzala Kutné Hoře veškeré naděje, že se snad stříbrnému městu válečná vřava vyhne. Když pak v květnu padl a vyhořel sedlecký klášter, vzdali se i Horníci a s obavou očekávali věci příští. Následující dva roky 1422 a 1424 byly zlé, provázené vyhnáním některých německých horníků a dvěma ničivými požáry. Důsledky obou událostí byly neblahé a vedly ke zhroucení důlní činnosti, která se obnovila až v závěru vlády Jiřího z Poděbrad, kdy zvýšení produkce stříbra umožnilo roku 1469 obnovit do konce i ražbu pražského groše.
O dva roky později se na Vlašském dvoře odehrálo sněmovní jednání, které vyústilo ve volbu Vladislava z polského rodu Jagellonců za českého krále. Kutné Hoře se otevřela doba bouřlivého rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce stačila i na velké investice do stavby Pražského hradu a Karlštejna. Důlní konjunktura uvedla v život nový, tentokrát český, podnikatelský partriciát, horní podnikatele a finančníky. Tito lidé ovládli veškerý život města a pronikali i do kruhů blízkých panovníkovi. Pravidelně zasedali v městské radě, byli přísedícími horního soudu, spravovali jednotlivá důlní díla. Je zcela na místě předpokládat, že celková atmosféra Kutné Hory byla živnou půdou pro korupci a podvody nejrůznějšího druhu. Z tohoto podhoubí vyrůstalo sociální napětí, které vyústilo letech 1494-1496 v hornické bouře, považované za nejostřejší revoltu pozdního středověku.
Mimořádné postavení Kutné Hory podtrhovaly i časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž patrně nejdůležitější byl ten, který r. 1485 přijal tzv. Kutnohorský náboženský mír a potvrdil dlouhé období náboženské tolerance.
Do prvních desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora jako kvetoucí město se zdánlivě nevyčerpatelným bohatstvím. Důlní pásma, především pásmo oselské, nadále přinášela značný výnos, nicméně varující byla skutečnost, že horníci postupovali do hloubek na hranici pěti set metrů s velkým nebezpečím spodních vod a ubývajicí mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od třicátých let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech. Pro místní obyvatele bylo doslova šokující uzavření nejslavnějšího důlního pásma, oselského, roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo.
Roku 1547 ukončila zdejší mincovna ražbu tradiční české mince pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Nové tolarové ražby byly, ovšem neoprávněně, považovány za cizorodý produkt a spojovány s nemilostivým postojem habsburského dvora. Přes tyto jevy se celkový obraz města po celé 16. století jevil příznivě. Kaňkovské doly si udržovaly slušnou produkci, mincovna pracovala na vysoký výkon i díky dovezenému stříbru a město celkově jevilo známky rozkvětu a bohatství.
Na počátku 17. století však do té doby latentní krizové příznaky zesílily a bylo jasné, že mnoho cest k obratu k lepšímu v Kutné Hoře již není. Do této komplikované situace přišla porážka na Bílé hoře. Nejnaléhavěji se nové poměry projevily v zásazích do náboženské svobody. V prvních měsících po bělohorské bitvě postupovala rekatolizace poměrně umírněným tempem a zástupci města se snažili zachovat svobodu luteránského vyznání pro německou osadu u sv. Jiří v obavě z hromadné emigrace dělníků a ochromení práce na zbývajících důlních pásmech. Pomalá rekatolizace Kutné Hory si nakonec vynutila nasazení pověstných oddílů plukovníka Huerty r. 1625 a završil ji příchod jezuitů, kteří se zde s podporou mincmistra Vřesovce rozhodli vybudovat kolej.
Válečná léta zatížila Kutnou Horu nepředstavitelnými problémy. Trvalé zvyšování nejrůznějších daní a kontribucí, konfiskace předměstských statků, stejně jako pohyby vojska způsobily prakticky rozpad městských financí. Dolování, které již v době předbělohorské zápasilo s těžko řešitelnými problémy, bylo zastaveno a nedostatek finančních prostředků vedl r. 1625 kutnohorskou městskou radu k žádosti o dovolení opustit doly kaňkovského pásma. Mincovna razila znehodnocené mince z dovezeného stříbra, či z pagamentu. Po dlouhém úsilí získalo město roku 1628 zpět svá privilegia, obnovené svobody však platily pouze pro katolické obyvatelstvo.
Obrovskou újmu způsobily městu švédské vpády v letech 1639 a 1643. Obraz, který ve čtyřicátých letech 17. století Kutná Hora skýtala, byl smutný. Domy opuštěné emigranty či zpustošené Švédy, v dolech zůstal jen nepatrný počet havířů.
První známky hospodářského oživení lze pozorovat od konce padesátých let. Klidnější mírový vývoj přál rozvoji řemesel i obchodu, začaly první nesmělé pokusy oživit dolování. Zlepšená finanční situace umožnila postupně obnovovat a rozšiřovat pozemkový majetek mimo hradby města. Duchovní život ovládli jezuité. Pozitivně je třeba hodnotit jezuitské gymnasium, které poskytovalo solidní sumu znalostí a vychovalo řadu jedinců, kteří se uplatnili v řádu i mimo něj.
Na přelomu 17. a 18. století se objevily i pokusy o otevření nových důlních ložisek a oživení staré hornické slávy Kutné Hory. Naděje se však nesplnily. Nové žíly byly málo výnosné a vyžadovaly až příliš vysoké provozní náklady. Nastalá situace vyústila pak v uzavření mincovny v roce 1727. Ačkoliv zde zůstaly horní úřady, lze říci, že uzavřením mincovny Kutná Hora jako horní město skončila. Na počatku 19. století sice ještě patřila mezi větší města (kolem r. 1800 měla asi 6 tisíc lidí), ztrácela však nezadržitelně na svém významu a nutno říci, že nezachytila nástup průmyslové revoluce. Dlouhou dobu byly jedinými podniky, které mohly nést název průmyslový Breuerova kartounka z roku 1774 a Státní tabáková továrna v Sedlci založená v roce 1812 v budovách zrušeného cisterciáckého kláštera.
Hlavní složku kutnohorského obyvatelstva tvořila v této době úřednická inteligence, důstojníci posádky umístěné zde od roku 1749 a střední vrstva řemeslníků a obchodníků. Ti byli také nositeli stavební aktivity, která se projevila nejvíce po roce 1823, když velký požár zničil většinu domů ve východní části města.
Národní obrození se zde projevilo především výrazným uvědoměním významu města a jeho slavné minulosti. Romantické prostředí temných křivolakých uliček a majestátní katedrály inspirovalo umělce - spisovatele a malíře. Ve slovech naší národní hymny dodnes zaznívá okouzlení J. K. Tyla malebností okolní krajiny. Není náhodné, že právě v této době vznikají první historická díla pojednávající o dějinách města a jeho stavebních památkách. Začaly se však rozvíjet velmi vážné úvahy, co z památek, na nichž hlodal zub času, vlastně zachovat; zda šetřit město jako celek, či vybrat pouze některé vyznamné solitéry. Diskuse tehdy vedené byly naštěstí pouze akademické, neboť na větší přestavby se nedostávalo peněz a omezené zdroje bylo třeba směřovat především na vůčihledně chátrající monumenty. Šlo především o chrám sv. Barbory, jehož stav se po polovině 19. století jevil vice než kritický. Velká ace obnovy chrámu sv. Barbory se podařila a roku 1905 mohl být chrám znovu slavnostně vysvěcen.
Další významnou kutnohorskou stavbou, jejíž stav byl více než tristní, byl kdysi slavný Vlašský dvůr. Opuštěn mincovnou i horními úředníky zchátral tak, že některé jeho části zcela vážně ohrožovaly okolí. Po velmi složitých peripetiích, kdy nechyběly ani názory, že objekt je třeba smést s povrchu zemského, zvítězila nakonec poměrně citlivá varianta přestavby, jejímž autorern byl Ludvík Lábler, který se ostatně společně s arch. Mockerem angažoval i na opravách a dostavbě sv. Barbory.
Éru Československé republiky zahajovali kutnohorští s vírou, že se jim podaří obohatit město o nové moderní městské čtvrti a vytvořit tím podmínky pro dynamičtější rozvoj. Městská správa se snažila povznést průmysl a živnosti a přilákat mladší populaci, nicméně narážela na nepříznivý vývoj dopravy, především železniční sítě. Po celou první republiku tak zůstala Kutná Hora městem památek a výletníků, městem poklidným a trošku ospalým. Tento stav měl i své světlé stránky, především vysokou kulturní úroveň.
Stavební aktivita první republiky, která dodnes určuje charakter částí města, bezprostředně přiléhajících k historickému jádru, byla ovládána především místními staviteli a podnikateli, jako byli např. autor projektu Tylova divadla Rudolf Hraba či stavitel Zemské průmyslové školy Rudolf Ryšán. Patrně nejmodernějším dílem je Dvořákův monument padlým (1933-1934) umístěný na náměstíčku před historickou budovou Hrádku, který zároveň dokumentuje tvůrčí symbiózu historického prostředí a avantgardní plastiky. V dějinách české moderní architektury náleží čestné místo ještě Krohovým domům, Machoňovu (bývalému) okresnímu úřadu, činžovnímu domu Richarda Podzemného. Tyto objekty ukázaly možnosti rozvoje Kutné Hory tak, aby zůstalo nedotčeno historické jádro a moderní čtvrti mu daly důstojný rámec.
Vývoj města jako památkového solitéru pak ukončil rok 1995, kdy došlo ke slavnostnímu zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.


Nejvýznamnější památky:

Arciděkanství
Město Kutná Hora mělo sice již od 14. století dvě školy - u sv. Jakuba a u sv. Barbory, nicméně ani jedna z nich nesídlila v důstojné budově. V souvislosti se zvyšujícícm se významem vysokostelské školy se v průběhu 16. století jevila stavba nové školy stále naléhavěji. Město však dlouho váhalo a poukazovalo na nedostatek peněz. Teprve v letech 1594-1959 za vydatného finančního přispění Zikmunda Kozla z Riezentalu byla postavena přísná a strohá budova, ozdobená pouze portálem, za jehož autora je označován mistr Pavel z Prahy. Řešení tvarově vychází z půlkruhově zaklenutého ostění, v nástavci jso vytesány citáty z Cicerona, znaky donátorů a v ornamentálním zakončení znak města.


Dům u rytířů
Na Rejskově náměstí, přímo proti Kamenné kašně, stojí dům, který se zcela vymyká ostatních měšťanských domů. Byl přestavěn v roce 1824 v klasicistním slohu. Fasádu zdobí figurální reliéf dvojice rytířů.


Hrádek
První zmínka o Hrádku pochází z roku 1312 J. a napovídá, že osudy tohoto významného objektu začínají hluboko v dobách, o nichž mnoho nevíme. První velké přestavby se Hrádek dočkal na přelomu 14. a 15. století v době, kdy ho vIastnil rychtář Václav z Donína. Starší hranolová věž byla tehdy připojena k palácovém křídlu a tento zásah zakryl původní charakter stavby. Nejvýznamnější proměnou prošel Hrádek v závěru 15. století, kdy ze středověké tvrze vzniklo okázalé patricijské sídlo. Náležel nejdříve hormínu podnikateli Michalu Preklovi, který přestavbu zahájil, ale roku 1490 byl nedostatkem dalších finančních prostředků přinucen nalézt kupce - Jana Smíška. Ten zde nechal dotvořit řadu dekorativních prvků, které svou symbolikou Hrádek definitivně spojily s rodem pánů z Vrchovišť, dodaly mu komfort a důstojnost. Okna byla ozdobena drobnými postavičkami horníků, severní průčelí získalo jako hlavní motiv arkýř na vřetenovém sloupku s bohatou kamenickou výzdobou. V rohu místnosti jižního křídla najdeme v konzolách klenby polopostavy tzv. hudebníků, žánrový motiv a sochy zároveň. Z vnitřní výzdoby zaujme arkýřová kaple, vysvěcená roku 1504, s nástěnnou malbou zemských patronů, symboly evangelistů a donátory Janem Smíškem a jeho ženou Annou. Ve velké síni v prvním patře se nachází malovaný raně renesanční kazetový strop datovaný rokem 1493, který navozuje dojem honosných zámeckých síní a napovídá na spojení s královským Budínem. Lemován je vlysem s rostlinnými dekorativními motivy. V blízkosti tohoto sálu je ukryt ještě intimní pokojík s freskovou výzdobou obsahujicí motivy smíškovského znaku. Hrádek zůstal zachován v podivuhodně intaktní podobě i po další staletí. Dnes je zde České muzeum stříbra a Hrádek se tak symbolicky vrátil do doby, kdy zde podle dobových pověstí Jan Smíšek tajně hutnil stříbro, okrádal krále a sám bohatl.
Hřbitovní kaple s kostnicí
Dnešní podoba hřbitovní kaple, která byla postavena na konci 14. století, je výsledkem barokních úprav provedených J. Santinim na počátku 19. století. Autorem unikátní výzdoby z lidských kosterních pozůstatků byl pravděpodobně řezbář František Rint. Unikátní je dominantní masivní lustr zdobený lidskými kostmi, stejně jako kříž, kalichy, monstrance nebo erb rodu Schwarzenbergů. Odhady hovoří o tom, že výzdoba v sedlecké kostnici je tvořena ostatky až 40 000 lidí. Toto dílo vzniklo jako připomínka pomíjivosti lidského života a existence smrti.


Chrám sv.Barbory
Počátky chrámu se ukrývají v papežských listinách, bulách, jejichž řada začíná povolením stavby v roce 1381 a končí r. 1403 uznáním jeho postavení v duchovní správě jako kostela farního. Stavební práce začaly roku 1388 na ostrohu za městskými hradbami s impozantním výhledem na údolí říčky Vrchlice a výchozy nejbohatšího důlního pásma oselského na místě, kde již dlouho stála kaple, zasvěcená patronce horníků svaté Barboře. Prvním stavitelem byl někdo z rodiny Parléřů, ze které pocházel i architekt chrámu sv. Víta, Petr, jehož syn Jan se roku 1389 v Kutné Hoře dokonce oženil. Jako stavební materiál již v této době sloužil kutnohorský pískovec z nedalekých lomů. Husitské války stavbu na dlouhou dobu přerušily a teprve v osmdesátých letech 15. století zbohatnuvší patriciát našel motivaci k pokračování v díle, jež bylo prozatím svěřeno místnímu kameníkovi Hanušovi, který se nechal vést parléřovskými projekty. Podle nich dokončil křížově zaklenuté boční lodě, věncové kaple podle kněžiště a obě křídla zamýšlené příčné lodi. Konzervativní stavební postupy se však stále více ocitaly v rozporu se záměrem stavebníků a proto roku 1489 došlo ke změně architekta a z Prahy byl povolán stavitel Prašné brány Matyáš Rejsek. Ten s podporou ředitele stavby Michala Smíška z Vrchovišť započal práce na vnějším opěrném systému a ochozu kolem kněžiště. Roku 1499 pak zaklenul chór. Jeho pojetí se vyznačovalo především smyslem pro detail a drobné dekorativní prvky. Typickým projevem jsou kupříkladu groteskní plastiky na vnější straně chrámu. Roku 1506 Rejsek zemřel, ale stavba pokračovala podle jeho projektu i nadále. Roku 1512 došlo k zásadní změně když kutnohorská městská rada uzavřela smlouvu s tehdy již slavným stavitelem pražského hradu Benediktem Rejtem, který přišel se základním úkolem, totiž zaklenout hlavní loď chrámu. Klenbu se Rejt rozhodl řešit jako emporu, která ve výsledném dojmu vytvořila velikou halu nad původně pětilodním půdorysem, nový kostel s vlastními oltáři, opticky oddělený od přízemní části. Bohatě prosklené stěny jsou vypočítané na efekt lomících se paprsků světla a vytvářejí nadpozemský dojem věčného osvícení. Vrcholek klenby tvoří čtyřcípé a šesticípé hvězdy, se složitou kružbou žeber. Benedikt Rejt zemřel v roce 1534, ale podle jeho projektů se pokračovalo pomalejším tempem až do roku 1558, kdy se chudnoucí město rozhodlo stavbu, která se stále více stávala neúnosnou finanční zátěží, ukončit. V době pozdně gotické, vznikla i podstatná část vnitřní výzdoby sv. Barbory. Z Rejskovy dílny pochází chór, sanktuárium a zábradlí kněžiště s iniciálou W a L připomínající panovníky z rodu Jagellonců. Mezi lety 1480-1490 vytvořil \"řezák\" Jakub Nymburský chórové lavice. Vrcholem umělecké tvorby pak je fresková výzdoba kaplí, v nichž se vedle běžných náboženských témat objevují motivy inspirované dolováním a ražbou mince. Pracovní tématika v tomto prostředí více než jinde charakterizuje atmosféru Kutné Hory - pracovní ruch, nezměrné bohatství a zároveň pokoru zhmotněnou ve věčné katedrále. K nejcennějším projevům pozdně gotické malby náleží výzdoba Smíškovské kaple. Michal Smíšek z Vrchovišť, náležející k typickým představitelům tzv. kutnohorské šlechty, zastával v této době místo ředitele stavby a ve svém životním příběhu koncentroval osudy lidí, jímž nesmírné bohatství umožnilo proniknout mezi nobilitu. Okázalá snaha po reprezentaci v případě Michala z Vrchovišť našla výraz ve výzdobě zmíněné kaple, kterou zakoupil roku 1485. Ústředním motivem je votivní scéna, na níž je zachycen pravděpodobně sám Michal připravující spolu s příslušníky rodiny oltář k mešní oběti. Další motivy zobrazují královnu ze Sáby přicházející k Šalamounovi, Trajánův soud a Tiburtskou Sibylu. V klenbě věže je myšlenková kompozice uzavřena andělskou kapelou. Malby Smíškovské kaple po tématické stránce odpovídají tomu, že šlo o kapli pohřební a Michal z Vrchovišť zde roku 1511 nalezl skutečně poslední odpočinek. 0 umělci se vedou spory, většina názorů se shoduje na jeho nizozemské orientaci a na tom, že byl zřejmě i autorern freskové výzdoby fragmentálně dochované v Sankturinovském domě. Sousední kapli získal roku 1493 pořádek hašplířů. Výzdoba vykazuje sice umělecky poněkud nižší úroveň, ale je mimořádně cenná užitím pracovních motivů. Podobně se dá charakterizovat i kaple mincířská s výjevy inspirovanými ražbou mince. Nová kapitola historie chrámu začíná příchodem jezuitů roku 1626. Ti převzali proslulou katedrálu ve stavu značně zchátralém s četnými známkami nedodělků a válečných útrap. Z barokních stavebních zásahů je třeba zmínit chór a kapli sv. Františka Xaverského. Obraz J. J. Heintsche připomíná prvního misionáře jezuitského řádu při aktu křtu pohanského knížete v Indii. Oltář Františka Xaverského pak dopInil ještě oltář Ignáce z Loyoly v čele severní lodi s monumentální nástěnnou malbou Obrácení sv. Ignáce na hradě Loyola od Jana Karla Kováře z r.1746. Vnější vzhled chrámu změnila i sedlová střecha, která nahradila původní stanovou, a pavlač, spojující chrám s novou jezuitskou kolejí. Po zrušení jezuitského řádu připadla katedrála sv. Barbory Státnímu náboženskému fondu a postupně velmi zchátrala. Chrám pro dnešní dny zachránila restaurátorská akce, na níž se podíleli nejvýznamnější purističtí stavitelé Lábler a Mocker, kteří především obnovili stanovou střechu, rozšířili chrám o jedno klenební pole, jalovou zeď nahradili novogotickým průčelím a zasáhli i do interiéru. Zchátralé barokní varhany nahradil nový nástroj z místní varhanářské dílny J. Tučka. Dominantní místo v interiéru zaujal hlavní oltář vytvořený v letech 1901-1905 podle gotické archy, jejíž popis se zachoval v Pamětech Jana Kořínka. Novogotickou opravu umocňují také okna z dílny F. Urbana, s náměty z české a kutnohorské historie dodnes připomínající mecenáše, kteří přispěli na rekonstrukci. Jedno z oken je dodnes upomínkou návštěvy Františka Josefa I. v Kutné Hoře v roce 1906 a jeho daru chrámu.


Jezuitská kolej
Autorern projektu koleje, která stavěla od roku 1667 přibližně do poloviny 18. století na impozantním místě v těsném sousedství chrámu sv. P. Barbory, byl významný stavitel jezuitských budov Domenico Orsi. Z částečně dochovaných plánů je patrné, že zvolil půdorys písmene E a současný půdorys ve tvaru písmene F je důsledkem toho, že projekt nebyl nikdy naplněn. Architektura je to poměrně strohá, jak velela jezuitská řehole, jen průčelí připomíná raně barokní italské paláce. Z původních tří věží musela být středová v polovině 19. století ze statických důvodů snesena. Záměr jezuitských stavitelů naznačit v Kutné Hoře \"královskou cestu\" od chrámu sv. Barbory k Vlašskému dvoru podobnou té, která v Praze spojuje Klementinum s Pražským hradem, vedl k vytvoření galerie soch na mostě před jezuitskou kolejí. Autorern galerie (s výjimkou pozdějšího Jana Nepomuckého) byl příslušník řádu František Baugut, který vložil do kamene svou představu dvanácti jezuitských světců, mezi nimi Ignáce z Loyoly, Františka Xaverského a českého patrona sv. Václava.


Kamenná kašna
Kutnohorské prostředí ve své touze po prezentaci se nezastavilo ani před běžnými veřejnými stavbami. Do kategorie těchto výtvorů náležela především radnice stavěná po roce 1790 M. Rejskem, která se ovšem do dnešních dnů nedochovala, a také Kamenná kašna, vyjadřující v němé mluvě kamene úctu kutnohorských měšťanů k vodě. Té se totiž odjakživa nedostávalo a přivedení vydatnějšího pramene do města dřevěnými trubkami bylo událostí hodnou úcty. Kašna byla postavena v roce 1495 a za jejího autora bývá někdy také pokládán Matyáš Rejsek. Je to polygonální stavba, původně snad zdobená i množstvím soch na konzolách. Umístěna je ve výjimečně malebné poloze na malém náměstíčku v blízkosti souboru skvělých měšťanských domů.


Kamenný dům
Tento dnes nejproslulejší kutnohorský dům pamatuje již dobu předhusitskou, jejíž stopy nalezneme ve sklepích a v mázhauzu. Od šedesátých let 15. století náležel rodině Kroupů. Když jeden z nich, Prokop, získal v osmdesátých letech predikát z Chocemic a úřad horního hofmistra, rozhodl se zbudovat honosné patricijské sídlo. Slavná etapa Kamenného domu začala roku 1489 a jako stavitel byl zvolen mistr Brikcí, zvaný též Gauschke, který v té době stavěl radnici ve slezské Vratislavi, jež se stala i inspirací pro stavební řešení Prokopova domu, především pak pozoruhodného průčelí. Již při prvním pohledu působí důstojným dojmem výrazný arkýř, nicméně vrcholný zážitek poskytne až tojúhelníkový štít. Vymezuje jej římsa zdobená reliéfem s pastýřskými scénami. Nad ní vidíme rytíře v náznaku turnajového zápasu, kteří mají připomenout, že Prokop byl také \"šlechtic\". Znak havířského cechu napovídá, kde pramení Kroupovo bohatství, erb města podtrhuje význam Kutné Hory. Ve vrcholu štítu na nás shlíží trůnící madona s dítětem a po stránách světice stojí Adam a Eva pod Stromem poznání. Dnešní vzhled fasády nese známky puristické renovace objektu v závěru 19. století, po níž se stal sídlem muzea, které zde dnes turistům nabízí expozice a příležitostné výstavy.


Kaple božího těla
Nenápadný objekt v těsné blízkosti katedrály sv. Barbory připomíná dobu těsně před zahájením stavby katedrály. Tehdy založilo Bratrstvo Božího těla hřbitovní kapli s kostnicí inspirovanou proslulou kostnicí v Sedlci. Na ostrohu nad říčkou Vrchlicí vznikl tak objekt s nádherným halovým prostorem vrcholně gotického slohu. Zároveň byl založen i velmi potřebný městský hřbitov, který se rozkládal zřejmě v prostorách dnešní jezuitské koleje. Sousední ostroh zůstal voIný a připravený na novou stavbu. V této podobě se kaple dočkala příchodu jezuitů, kteří v souvislosti se stavbou koleje započali s mohutnými terénními úpravami, v jejichž důsledku byl nově vyřešen vstup a opatřen barokním portálem. Po svém zrušení v závěru 18. století byla kaple Božího těla přeměněna ve varhanářskou dílnu a trvale chátrala. V současné době je kaple po kompletní rekonstrukci (proběhle v letech 1997-2000) a je využívána pro turistické prohlídky a výjimečné komorní kulturní akce.


Kostel sv.Jakuba
Panorama Kutné Hory si neIze představit bez vysoké štíhlé věže kostela sv. Jakuba. V roce 1330 stáli u zrodu stavby němečtí patriciové a důležité slovo měl patrně i pořádek mincířů a pregéřů, tedy bohatých podílníků v nedaleké mincovně ve Vlašském dvoře, jejichž přání ovlivnilo výběr stavebního místa. Ostroh nedaleko Vlašského dvora se ukázal záhy problematický natolik, že nedovolil dostavbu původně zamýšlené druhé věže. Hlavní jádro stavby bylo ukončeno kolem roku 1380, kdy na řešení západního průčelí se podílela i parléřovská huť, stavělo se však až do roku 1420. Z předhusitské výbavy se dochovala dvě sanktuária vestavěná do hmoty presbytáře. Požáry, které v době husitské prakticky zničily Kutnou Horu, se nevyhnuly ani kostelu sv. Jakuba, avšak nešlo patrně o nijak významné destrukce, protože k opravení krovu se přikročilo až v šedesátých letech 15. století, kdy byly zřejmě pořízeny i fresky v mincířské kapli. K poměrně významným stavebním změnám došlo v osmdesátých a devadesátých letech 15. století z iniciativy významného horního podnikatele Jana Charváta z Ostrova. Byla postavena kruchta nad mincířskou kaplí, opraveny klenby. Inventář kostela obohatily chórové lavice zhotovené Jiříkem Loreckým z Elkuše a varhany umístěné na charvátovské kruchtě. Největší investicí měla být zřejmě nákladná archa, která však roku 1507 shořela. Brzy ji nahradila nová, pořízená v dílně mistra Hanuše Efeldara. Dodnes se z ní zachovala predela s výjevem Poslední večeře datovaná do r. 1515. K zásadní změně v interiéru kostela došlo až po Bílé hoře. Barokní kultura, působící na všechny smysly člověka, vyvolala v život nový výzdobný program. V závěru 17. století tak vznikla většina dnešního vybavení kostela, na němž se významně podílel mimo jiných Kašpar Eigler, tvůrce nového oltáře, reliéfu Synové Zebedeovi z roku 1678 a korpusu varhan. Nový oltář obohatila také Škrétova Pieta, dar úředníka mince Šotnovského ze Závořic, Palkův obraz Štěstí sv. Jakuba (1752) a Svatá Trojice vytvořená Petrem Brandlem roku 1734.


Klášter řádu sv. Voršily
První skupina Voršilek přišla do Kutné Hory v r. 1712; usídlila se v domě pronajatém sedleckými cisterciáky, začala okamžitě budovat školu pro dívky a hlavně hledat vhodné místo pro novostavbu kláštera. Jednání s kutnohorským magistrátem se protáhlo a teprve po dvaceti letech mohla stavba podle plánů nejvýznamnějšího architekta své doby Kiliána I. Dientzenhofera skutečně začít. Klášter byl zamýšlen jako monumentální stavba na polygonním půdorysu s velkou centrální kaplí uprostřed. Doba však takto velkolepému záměru nepřála; podařilo se postavit pouze tri křídla. Kostel, situovaný do uliční fronty, vyrostl až na počátku 20. století a vyprojektoval ho B. Ohmann.


Knížecí Dům
V době předhusitské stávaly na tomto místě v samé blízkosti významné městské komunikace dva domy, později přestavěné v jediný jednopatrový objekt, na který dodnes upomíná bohatě řezaný portál. Zásadní přestavbou prošel v době jagellonské, kdy byl vlastníkem Jan Knajzlík ze Světic, náležející k nejbohatším mužům v Kutné Hoře. o jeho výjimečném postavení svědčí i to, že v roce 1487, při své návštěvě Kutné Hory, tady poobědval se svým dvorem Vladislav Jagellonský. Z Knajzlíkovy doby se dochovalo poměrně hodně, zejména v interiéru domu, ve vnitřní dispozici i v detailech výzdoby. Další stavební úpravy pakk proběhly v době pozdně barokní, která zde zanechala především honosnou fasádu. Dnes je v domě umělecká škola a mázhaus slouží jako koncertní sál pro komání komorních kulturních pořadů s neopakovatelnou atmosférou.


Morový sloup
Skvost kutnohorského baroka, dílo jezuitského sochaře Bauguta, vznikal mezi lety - jako reakce na morovou epidemii, při níž v roce zahynulo více než tisíc lidí. Na vrcholu sloupu se nachází socha P. Marie Immaculaty. Jak bývá v Kutné Hoře obvyklé, i na morovém sloupu se objevují pracovní motivy, tentokrát v podobě plastik havířů.


Kostel P.Marie na náměstí
Ke vzniku tohoto kostela se váže jedna z nejpůvabnějších místních pověstí, podle které v sousedství býval rudní trh a od nepaměti zde rudokupci vykupovali od těžařů stříbrnou rudu. Kousky rudy spadlé na zem byly nametány, schraňovány a z takto získaného stříbra zaplacena stavba kostela. Vedle kostela sv. Jakuba náleží k nejstarším kamenným svatyním (postaven byl ve 2. polovině 14. století) byť některé prvky mohou ukazovat i k době starší. Mnoho znaků z období vrcholné gotiky setřel požár v roce 1470. Po něm byla vystavěna nová věž a zaklenuta kostelní loď. Při opravách byl vybaven i interiér, především pozdně gotickým sanktuáriem Matyáše Rejska z r.1504 a mimořádně hodnotnou kazatelnou. V Rejtově stavební huti ji po roce 1513 vytvořil Wendel Rosskopf a vdechl ji virtuózní technické zpracování i dramatickou dekorativnost. Pod baldachýny se nachází již poněkud méně hýřivé sochy církevních otců od jinak neznámého mistra Augustina. Roku 1735 nalezl v kostele P. Marie Na Náměti poslední odpočinek významný malíř Petr BrandI, který poslední rok života trávil v Kutné Hoře.


Kostel sv.Jana Nepomuckého
Budova tohoto kostela je v mnohém netypická pro to, co návštěvník Kutné Hory čeká od zdejší architektury. Projekt zpracoval F. M. Kaňka v letech 1734-1754 a s výslednou podobou pak nepomáhal nikdo méně slavný než K. I. Dientzenhofer. Stavbu si vzala za své kutnohorská obec, financovala ji z výnosů záduší i za přispění soukromých donátorů Vzniklo dílo mimořádně hodnotné a konsistentní jak ve své části architektonické, tak i ve výzdobném programu, z něhož je třeba připomenout především nástropní malbu ztvárňující legendu o sv. Janu Nepomuckém od J. Riedlemayera a F. X. Palka. Průčelí budovy zdobí sochy sv. Vojtěcha a sv. Prokopa umístěné v postraních nikách.


Ruthardská ulice
Romantická ulička táhnoucí se podél bývalých hradeb města. Byla pojmenována podle význačného měšťanského rodu Ruthardů.Starobylá ulička lidově nazývaná ?Ruthardka? spojující Hrádek, kostel sv. Jakuba a Vlašský dvůr. Pověst říká, že bohatý kutnohorský měšťan Jiří Ruthard, který vlastnil přepychově zařízený dům v této uličce, byl tak lakomý, že než by svou dceru provdal a věno jí dal a svatbu strojil, nechal ji ve sklepení domu zazdít v malém pokojíčku. Rozina zemřela hlady a otec ji brzo následoval. Často se prý Rozina v domě zjevovala a prorokovala domu záhubu. A roku 1648 se dům náhle zřítil a v sutinách pohřbil 15 lidí.


Sankturinovský dům
Impozantní palác s barokní fasádou, který tvoří dominantu Palackého náměstí, pamatuje nejdávnější počátky města. Archeologické nálezy dokládají, že v závěru 13. století zde stál věžový dům, jehož gotická věž sloužila k bydlení, ale také k obranným účelům, neboť v areálu domu se nacházel výrobní objekt, kde se zřejmě hutnilo stříbro. Později byly k tomuto \"základu\" připojeny ještě další objekty. O nich i o jejich majitelích ovšem víme velmi málo. Hlavní těžiště stavby domu spadá do konce 15. století. Roku 1481 ho koupil Beneš zlatník, později s přídomkem z Trmice. Patřil k významným osobnostem tehdejší Kutné Hory, pod tíhou finančních nesnází byl nucen svůj krásný dům prodat Sankturinovi z Nedvojovic, který mu poněkud paradoxně dal jméno, přetrvávající až po naše časy. Umělecky nejcennější částí domu je intimní prostor kaple v 2. patře věže. Autorem kamenicky zpracované kroužené klenby byl zřejmě mistr Brikcí krátce po roce 1491. Na stěně je dodnes dochována freska, monumentální kompozice znázorňující průčelí paláce v pozadí s krajinou s pohledem na město a skupinu postav. Smysl tohoto vyobrazení i jeho vazba na fresky ve Smíškovské kapli v chrámu sv. Barbory je dosud předmětem úvah a hypotéz. Větší stavební úpravy zažil dům ještě v letech 1787-1793, kdy dostal novou fasádu a mansardovou střechu, která je pro něj charakteristická dodnes. Tato úprava přeměnila původní gotický palác v důstojný měšťanský dům. Dnes slouží jako kulturní a společenské centrum; v přízemí se nachází informační středisko, kde turisté dostanou všechny potřebné informace o městě, ubytovacích a programových nabídkách. V prvním podlaží se nalézá kongresové centrum, ve druhém pak Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory navazující prezentacemi současného výtvarného umění na svůj regionální výstavní program ve Vlašském dvoře. Zbylé prostory domu využívá Informační centrum a Muzeum alchymie.


Vlašský dvůr
Počátky Vlašského dvora jsou dodnes zahaleny tajemstvím a úvahy historiků jen těžko pronikají tam, kde minulost nezanechala žádné písemné zprávy a jen minimum památek hmotných. Snad zde kdysi stával královský hrádek, který v době, kdy bylo třeba vykázat místo nově vznikající centrální mincovny státu, posloužil tomuto záměru. Objekt byl od počátku své existence chráněn před městem i nepřáteli vlastní hradbou vymezující oválný půdorys, kde zpočátku dominovaly především výrobní objekty, v nichž se stříbrná ruda měnila na cinkající mince. Původní účelový vzhled změnila přestavba za přelomu 14. a 15. století, iniciovaná zřejmě králem Václavem IV. V takzvaném krásném slohu byla postavena kaple a královský palác. Požáry města v době husitských válek se zřejmě objektu vyhnuly a ten si zachoval svou reprezentativní podobu, která mu umožnila přijímat vyznamné hosty či účastníky královských sněmů. 0 významnější opravu se zasloužil Jiří z Poděbrad v době, kdy se obnovovala ražba pražského groše. V závěru 15. století nejvyšší mincmistr Horstofar z Malešic, muž pozoruhodný svou ctižádostí, nechal vystavět mincmistrovský dům v sousedství a postaral se o novou výbavu kaple - deskové oltáře, které svým původem ukazují do Horstofarova rodného Norimberka. Stavební práce v mincovní kanceláři byly svěřeny Matyáši Rejskovi. Doba barokní kromě několika drobnějších detailů přidala roku 1739 již jen kašnu na nádvoří. V této podobě pak Vlašský dvůr přetrval věky a od konce 18. století. kdy zde skončila činnost horního úřadu, beznadějně chátral. O sto let později již byl jeho stav kritický a nechyběly ani hlasy volající po zboření. Nakonec v závěru století tehdejší radnice rozhodla o přestavbě, kterou vedl proslulý architekt Ludvík Lábler. Při ní byly odstraněny především ruiny výrobních objektů. Z původního Vlašského dvora se zachovala částečně dispozice, prostory tzv. mince, Vysokého domu a kaple, která dostala secesní dekoraci od F a M. Urbanových. I přes tyto zásahy patří Vlašský dvůr k nejvýznamnějším kutnohorským památkám. Novogotická rekonstrukce pak náleží k učebnicovým ukázkám péče o památky před více než sto lety.


Sedlecký klášter s chrámem nanebevzetí Panny Marie
Sedlecký klášter náležel na přelomu 13. a 14. století k nejvýznamnějším církevním ústavům v Čechách. Bohatství, které mu plynulo z nepřímé účasti na kutnohorském dolování, bylo obrovské a umožnilo rozsáhlou stavební činnost, z níž se dodnes dochovala významná část. Konventní kostel Nanebevzetí P. Marie byl vystavěn v letech 1282-1320 jako stavba katedrální s ochozem a věncem kaplí. Šlo o monumentální založení přesahující vše, co v té době v kostelním stavitelství v Čechách existovalo. 21. dubna 1421 klášter a spolu s ním i katedrála podlehl útoku husitských vojk a vyhořel. Dlouhá léta pak čekal na svou obnovu. Poslední velké vzepjetí prožil sedlecký klášter na přelomu 17. a 18. století za opata Jindřicha Snopka, který inicioval velkorysou obnovu katedrály Nanebezvetí P. Marie i celého areálu. Umělecky se zde uplatnil především vynikající stavitel českého baroka Jan Blažej Santini (1677-1733). Objevný styl, který uplatnil především v katedrále (tzv. barokní gotika), nemá v Evropě obdoby a spojuje oba slohy v pozoruhodné jednotě. Změny doznal i nteriér chrámu, kde pracovali nejlepší malíři své doby: Leopold Willmann (1630-1706), Jan Kryštof Liška (1650-1712) a především Petr Brandl (1668-1735). Přestavba se dotkla i dalších klášterních budov, především pak hřbitovní kaple Všech svatých - Kostnice. Poslední etapa nákladného znovuzrození se týkala refektáře, kde vznikly rozsáhlé fresky J. T. Suppera (1712-1771) s námětem Čtrnácti pomocníků, patronů obnoveného kláštera. Nová doba rozkvětu měla vyměřeno pouze sto let. nařízením císaře Josefa II. (1780-1790) byl cisterciácký klášter v roce 1783 zrušen, jeho sedmnáct mnichů přeloženo do jiných ústavů, kostel odsvěcen a dočasně využíván jako sklad mouky. Poslední etapa dějin začala roku 1812, kdy do opuštěných budov byla z nedalekého Golčova Jeníkova přenesena tabáková režie. Pozdější výstavba přilehlé vsi zčásti setřela monumeltální rozsah celého areálu. Až na část obvodového zdiva zcela zmizel kostel sv. Filipa a Jakuba doložený již ve 13. století a četné hospodářské budovy. Přes všechny moderní změny tvoří sedlecká katedrála i další budovy vynikající soubor, který byl společně s významnými kutnohorskými stavbami zapsán na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Vysoká škola manažerské informatiky a ekonomiky Praha.